Lékaři jsou také jen lidé a mají právo protestovat, jinak by z nich byli jen otroci, říká odborník na etiku David Černý

Lékaři vypověděli na prosinec přesčasy. Nedali výpovědi, neopustili svá pracoviště jako ve stávce a dál slouží. Mají i podporu veřejnosti. Přesto se někdy vynořují názory, že přece složili Hippokratovu přísahu a měli by léčit, ne připustit omezení péče, i když je to na úkor porušování zákona. Kde je tedy ta etická hranice? A jak své úmysly lidem co nejlépe vysvětlit?

Na úvod bych řekl pár věcí. První z nich je, že stávky a protesty zdravotníků nejsou v moderním světě nic neobvyklého. Proběhly a probíhají ve velkých demokratických státech, jako USA, Nový Zéland, Austrálie, Velká Británie, Česká republika, ale i Izrael nebo Indie. Druhá věc je, že i studie ukazují, že stávka zdravotníků neznamená automaticky nutně ohrožení životů lidí nebo že by měla nějaké vážné dopady na zdraví lidí. Prostesty mají samozřejmě různé podoby a ta, která nyní probíhá v Česku, způsobí některým lidem nepříjemnosti, ale neměla by nikoho ohrozit na životě. Stávka ale musí být nějakým způsobem nepříjemná. Je to totiž způsob kolektivního vyjednávání a pracovníci v každé demokratické společnosti na ni mají právo, když už nemají jinou možnost, jak si vyjednat kvalitní podmínky pro svou práci. Stejně jako když stávkují strojvedoucí vlaků a vy se nedostanete do práce. Není to tak vážné, jako kdybyste byli ohroženi na životě, ale ovlivní vás to. Aby stávka byla účinná, vytváří určitý tlak skrze českou společnost na vládu, na ministerstvo zdravotnictví. 

A co ta etická část?

Pravda je, že lékaři se řídí zásadou prospívat a neškodit nejenom svým jednáním, ale i svou nečinností. Nicméně lékaři jsou také jen lidé a mají právo stávkovat, protože kdyby ho neměli, tak bychom z celé skupiny obyvatel udělali v podstatě otroky. Může to znít jako nadsázka, ale je to tak, protože bychom jim v podstatě řekli: „Vaší povinnosti je pracovat za jakýchkoliv podmínek a nesmíte se proti tomu ohradit.“ To by bylo i v rozporu s jejich důstojností a diskriminační, kdyby jiné skupiny obyvatel mohly stávkovat, ale oni ne. Proč by zrovna lékaři měli být ti, kteří se nesmějí ozvat? Pak už jen záleží na vyvažování. Jsou požadavky lékařů realistické? A jaký benefit lékaři očekávají? Jen pro sebe, nebo i pro své pacienty? Náš systém poskytování zdravotní péče je nastavený špatně a lékaři kvůli tomu nepodávají výkony, jaké by podávat měli. A pokud se systém změní ve prospěch pacientů, tak je to vyvážené očekávání (budoucí prospěch převažuje současná negativa). Do budoucna by se tak měly zlepšit podmínky nejen lékařů, ale také pacientů. Mimochodem, mluvíme o utilitaristickém přístupu (přístup zaměřující se na důsledky jednání se snaží nějakým způsobem maximalizovat prospěch, pozn. red. – více rozebíráme v druhé části rozhovoru, který vyjde brzy).

Dále je také potřeba vzít v úvahu, jakou intenzitu by ten protest měl mít. Je jasné, že nemůže nastat kompletní stávka, která by ohrozila životy. Zdá se mi, že z tohoto hlediska lékaři zvolili takový rozumný střed, který dobře vyvažuje povinnost prospívat a neškodit s právem ozvat se proti nevhodným pracovním podmínkám. 

Můžete i ze své praxe nějak zhodnotit vývoj stávek zdravotníků tady v České republice? Liší se například ve vnímání lidí i z hlediska etiky stávka, která se konala před 12 lety a nyní?

To je asi spíše otázka na nějakého sociologa. Ze svého pohledu etika mohu říci, že když mluvím s lékaři, tak vnímám, že celý zdravotní systém je stále křehčí, i proto, že populace stárne a zvyšují se finanční náklady na léčbu. Bude potřeba větší množství zdravotníků, ale nemáme dobře ošetřené mechanismy, jak je tady produkovat a udržet v ČR. Nejsou dobře nastavené podmínky dalšího vzdělávání lékařů, a když vyjdou z lékařské fakulty, nemají jasně nastavený kariérní růst. Často to závisí na vůli jejich nadřízených, což je mimochodem podle mě taky jeden z hlavních důvodů, proč tolik lékařů odchází do zahraničí. Nejsou to primárně peníze, ale třeba v Německu i USA je kariérní postup jasně určený. U nás to zatím dobře nastavené není. Lékařské povolání je náročné, nároky se neustále zvyšují a tento trend je kontinuální a zřejmě bude pokračovat. Počet pacientů vyžadujících péči roste a nevím, že by existovaly nějaké adekvátní plány, jak to do budoucna řešit.

Do budoucna zatím nejsou vyhlídky moc růžové, na což upozorňuje i profesor Dušek.

A není to jen s přihlédnutím k narůstajícímu počtu pacientů. Měli bychom také veřejně diskutovat o náročnosti léčby. Medicína začíná být technologicky velmi pokročilá, na spoustu chorob existují léky, které jsou neuvěřitelně drahé, a zároveň razantně roste počet neurodegenerativních a dalších chorob souvisejících s věkem. Náklady rostou obrovským způsobem a objem peněz je vždy omezený. Myslím si, že nejsme připraveni ani na otázku, co se bude dít, když nebude možné poskytnout péči a léčbu každému. Nedávno jsme tu měli případ, kdy pojišťovna odmítla zaplatit extrémně drahý lék. Bylo to správné, nebo ne? Tohle je ale jen špička ledovce. 

V blízké budoucnosti tu budeme mít léčbu, která nemusí být tak drahá, ale bude ji potřebovat velké množství lidí; komu budeme dávat přednost? Je to i mezigenerační otázka. Budeme upřednostňovat mladou generaci, nebo tu starší? Nevyhneme se tomu. V odborné zahraniční literatuře je to již velmi dobře popsáno, týká se to ale každého člověka a je třeba o těchto výzvách mluvit veřejně, aby to lidé věděli, chápali a mohli k tomu vyjádřit svůj názor. Rolí etika by nemělo být říkat, co je správné a nesprávné, ale nabízet argumenty pro jednu i druhou stranu. Žijeme v demokratické společnosti a důležitá rozhodnutí by měla být výsledkem nějakého demokratického procesu.

Což je důležité zmiňovat i v případech, kdy se snaží zdravotníci něco prosadit. Zatím mi připadá, že si už desítky let spíše povídáme a reálně se nic moc neděje. 

Je občas velmi těžké dostat názor do veřejného prostoru. Záleží na zájmech redaktorů a vydavatelství. I o palčivých tématech je ale potřeba mluvit. Zatím máme zdravotnictví „zadarmo“ a velmi kvalitní, ale zároveň existuje řada problémů, tady a teď, ne v nějaké vzdálené budoucnosti. Ty problémy budou narůstat a najednou můžeme dojít do bodu zlomu, kdy kvalita i dostupnost zdravotní péče začnou prudce klesat. Pojďme o tom debatovat, pojďme to řešit, aby to i veřejnost pochopila a aby to nesklouzlo k argumentu, že lékaři jen chtějí více peněz. 

Což je právě nebezpečí a tyto tendence se s pokračujícími protesty postupně vynořují. Když dojde na lámání chleba, tak se vyzdvihnou jenom peníze, o které v tuto chvíli samozřejmě jde také, ale neméně důležitá je změna celého systému.

To je prostě obrovská práce, která vyžaduje zapojení odborníků z různých oborů, zapojení veřejnosti a také snahu z ministerstev to skutečně řešit. Mám ale pocit, že ministerstva spíše zasouvají věci do šuplíku a dělají, že tak velké problémy neexistují. Přece to vyřeší někdo další. V dnešní době i v celkem krátkodobém horizontu je to neudržitelné.

PhDr. David Černý, Ph.D.

PhDr. David Černý studoval filosofii na univerzitách v Bologni a Římě a poté získal doktorát z filosofie na Karlově univerzitě v Praze. V současné době působí jako vědecký pracovník v Ústavu státu a práva AV ČR a Ústavu informatiky AV ČR. Je autorem monografie Princip dvojího účinku, díla Zabíjení v mezích morálky, The Principle of Double Effect. A History and Philosophical Defense, Eutanazie a dobrý život a spoluautorem dalších knih o etice interrupcí, právech zvířat, výzkumu kmenových buněk a etice smrti a umírání.

Zdroj fotky: Ústav státu a právě Akademie věd ČR

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: Shutterstock