Zdravého člověka mnohdy nezajímá, jak funguje záchranka, první pomoc nebo pohotovost, než se něco stane. To chceme změnit, říkají hlavní představitelé seriálu Prokopni to

Na tyto a další otázky odpovídají pro web Našezdravotnictví.cz lékař anesteziologicko-resuscitačního oddělení Nemocnice Most MUDr. Prokop Seif a záchranář a tiskový mluvčí Zdravotnické záchranné služby Ústeckého kraje Prokop Voleník, DiS., kteří hrají hlavní role v novém seriálu Prokopni to. Ten vznikl pod hlavičkou Krajské zdravotní, a.s., a jeho cílem je právě laickou veřejnost naučit, jak jednat při záchraně životů a jak se neztratit v našem zdravotním systému.

Vzpomínáte si, kdy jste poprvé v životě poskytovali první pomoc? 

Seif: Pamatuji si to. Je to zhruba 10 let zpátky a byl jsem ve druhém ročníku na medicíně. Jel jsem autem po Mostě a viděl na zemi ležet člověka a nějaké svědomí mě donutilo zastavit a snažil jsem se mu pomoct. Byl to špinavý člověk z ulice, a když přijela záchranka, tak jsem dostal „vynadáno“, protože tohoto opilého člověka vozí prakticky denně. 

Voleník: Moje první poskytnutí pomoci proběhlo v Litoměřicích, kde jsem byl tehdy na výletě. Na náměstí někoho resuscitovali, tak jsem se přidal až do doby, než přijeli tenkrát pro mě ještě budoucí kolegové ze záchranky. 

Ptala jsem se proto, že ne každý je schopný v první chvíli poskytnout první pomoc v podobě masáže srdce. Třeba zkoprní. Chápu, že vaše postavení je jiné, protože jste tento obor studovali, ale jaké byly vaše pocity? Nezaváhali jste?

Voleník: Tehdy jsem byl už v prváku na zdravotní škole a během podzimu jsme základy první pomoci probírali, takže jsem se nebál. Spíš to byl pro mě adrenalin, že jsem si konečně mohl zkusit masáž srdce naživo, a nejen na figuríně.

Seif: Osobně jsem vlastně nezažil žádné resuscitace v terénu, jen v nemocnici nebo na záchrance, kde ale panuje jiná situace, protože víte, co jdete dělat. Ale jak jste zmínila, že laici občas zkoprní… Tím, že poskytuji i kurzy první pomoci pro laickou veřejnost a lékaře, tak vidím, že když lidé přistupují v rámci simulace k figuríně, v podstatě vždycky „zamrznou“ ve strachu a z obavy, že nevědí, co mají dělat a jak to dopadne. Jediné, co dokáže tyto obavy odbourat, je pravidelné opakování. Aby se z resuscitace stala naprostá rutina – pokud je člověk v bezvědomí, nedýchá, mačkám. 

Voleník: Přesně. Také školím první pomoc a někteří lidé se bojí, aby tomu člověku například ještě více neublížili. Člověk je v tu chvíli ale v bezvědomí, nedýchá, přestalo mu fungovat srdce, takže je vlastně relativně mrtvý. A to je potřeba si uvědomit. 

K první pomoci a obecně k tomu, jak se vyznat ve zdravotním systému, jste začali točit pravidelná videa pod názvem Prokopni to. Co bylo prvním impulsem k tomuto počinu? 

Voleník: Už dlouho školím první pomoc, a když za mnou přišla Jana Mrákotová se svou a Prokopovou nabídkou, neváhal jsem. První pomoc je opravdu strašně důležitá a je potřeba, aby se nám vrátila do škol a podle mě i v základech do školek. Mladým lidem vycházejícím ze základních škol je patnáct šestnáct let a už by měli být schopni poskytnout první pomoc v celém spektru a je potřeba v tomto směru nějak začít a tento projekt považuji za dobrý start.

Seif: Pod tato slova bych se podepsal, a navíc se mi na této myšlence líbí, že součástí je všeobecná edukace veřejnosti ohledně toho, jak vůbec systém zdravotnictví funguje. Jak se můžeme zlobit na člověka z ulice, že něco neudělal tak, jak si představujeme, když ho to nikdo nenaučil a nikdo mu nic nevysvětlil? Stejně tak jim nikdo nevysvětlil rozdíl mezi urgentem, pohotovostí a praktikem. 

Voleník: Když mluvíš o tom, že se jako záchranáři a zdravotníci zlobíme na urgentních příjmech… Dneska už neříkáme tolik slovíčko „zneužívání“, ale spíš „nadužívání“ systému. Proto jsme s Prokopem do projektu šli. Chceme vysvětlit, jak celý systém funguje. Proč a v jaké chvíli by lidé měli jít k praktikovi, kdy na urgent a kdy si zavolat sanitku. 

Lidé považují urgent za vstupní bránu ke zdravotní péči

Zrovna u třetího dílu mě samotnou překvapilo, že i jako fyzická osoba se mohu v opravdu vážném stavu dostavit na urgent. Sama bych mířila spíše na pohotovost nebo si zavolala záchranku a urgent jsem považovala za místo, kam jezdí jen sanitky s pacienty. Vidíte tedy třeba větší komplikovanost současného nastavení zdravotního systému?

Voleník: Nemyslím si, že je složitý. Je to spíše o té nevědomosti. Pokud laická veřejnost něco neví, kolikrát zavolá prvně k nám (na 155 nebo 112) a po vyhodnocení tísňového volání, kdy není potřeba výjezd záchranky, jim radíme, jaké si vzít léky, které běžně užívají, nebo aby navštívili svého praktického lékaře. Covid nám krásně ukázal, že systém primární péče praktických lékařů nebyl úplně optimální, a zažíváme situace, kdy nám pacient volá na doporučení svého praktického lékaře, že máme přijet. Samozřejmě pokud člověk má příznaky ohrožení života, jako jsou bolesti na hrudi, dušnost, příznaky mrtvice, postup praktika byl správný. U infarktů a mrtvic bojujeme o čas. Na druhou stranu někteří lidé považují urgent za vstupní bránu k péči. Nemají například dopravní prostředek, jak se do nemocnice dostat, tak volají sanitku. Když jsem ale i mluvil se sloužící paní doktorkou z ústeckého urgentního příjmu, o víkendu to v nemocnici vypadá, jako bychom rozdávali něco zadarmo. Chodí převážně lidé, kteří neměli čas si skočit ke svému lékaři v týdnu. Frmol začíná v pátek odpoledne a končí v neděli v noci. Jedná se často o dlouhotrvající problémy nebo došly léky, tak jdou cestou urgentního příjmu. Zkrátka si přijdou pro recept, což je podle mě špatně.

Seif: Souhlasím. Absolutně selhává primární péče. Systém není složitý, ale je komfortní pro pacienta, který se zkrátka vykašle na svého případně nefunkčního praktika a rovnou zamíří na pohotovost, čímž vzniká zmíněné nadužívání. Rozhodně se nechci dotknout praktiků a je mezi nimi spousta dobrých a funkčních specialistů, ale zkrátka chybí motivace, aby lidé došli ke svému praktikovi. V cizině se bez praktika nedostanete na žádné odborné vyšetření. U nás se v nemocnici dostanete na vyšetření s čímkoliv na cokoliv.

Což ale může souviset i s nedostatkem praktických lékařů a lékařů pro děti a dorost, který ještě narůstá. 

Seif: Jde o komplexní problém a je snadnější mluvit takhle z pohodlí nemocnice. Určitě by ale celý systém měl projít rozsáhlou revizí, protože situace je neudržitelná.

Voleník: Ještě bych pro ilustraci doplnil, že občas zažíváme situace, kdy nás pacienti volají proto, že si myslí, že když je přivezeme my záchranáři sanitkou do nemocnice, tak jdou „hned na řadu“. I na urgentním příjmu ale funguje jakási triáž (třídění pacientů podle obtíží, aktuálního stavu, urgentnosti, pozn. red.), takže někteří pacienti míří na ambulanci, závažnější stavy na akutní lůžka. I po přivezení sanitkou je tedy možné, že si pacient počká i několik hodin, a je potřeba, aby pochopil proč. Je potřeba provést vyšetření, poslat vzorky do laboratoře. Bez odběrů se dnes lékař neobejde. Dále se někdy pacient posílá na ultrazvuk, rentgen, aby měl lékař komplexní obrázek. 

Seif: A někteří čekají i osm hodin, protože jim v podstatě „nic není“ a mohl to vyřešit rychleji praktický lékař. 

První díly vašeho seriálu se zatím věnují spíše fungování zdravotního systému. Dostanete se i k poskytování první pomoci?

Voleník: Z počátku bychom chtěli lidem vysvětlit samotný zdravotní systém. Jak funguje systém záchranné služby, urgentních příjmů, a postupně zabrousíme i do jednotlivých diagnóz. Tedy ve kterých případech a jak může laik poskytnout první pomoc, než přijede záchranka, co následně dělají záchranáři, co se děje po převozu do nemocnice. Chceme zakomponovat jednotlivé závažné stavy, se kterými se laik může setkat, aby je uměl správně vyřešit.

Už žádné vytahování zapadlého jazyka

To jste mi nahrál na další otázku. V čem lidé při poskytování první pomoci nejčastěji chybují? Sama jsem absolvovala několikadenní kurz první pomoci a největší chybou bývá, že se ženeme člověka zachránit hlava nehlava bez kontroly okolí, čímž můžeme sami sebe ohrozit. Jaké jsou další?

Voleník: U spousty lidí nastane nejspíše z té nevědomosti blok a nejsou si jisti, že poskytnou první pomoc správně. Bojí se, aby tomu zraněnému nebo nemocnému ještě víc neublížili. Radši tedy jen zavolají a nic navíc nedělají. U některých závažných stavů je ale potřeba konat hned. Samozřejmě pak jsou i další situace, například u dopravní nehody, kdy chce někdo pomoct, ale měl by především zastavit vozidlo v bezpečné vzdálenosti, rozsvítit výstražná světla, vzít si na sebe reflexní vestu a teprve pak jít k dopravní nehodě. Bezpečnost je primární, protože pokud se zraní také, tak najednou jako záchranka nemáme jednoho pacienta, ale dva.

A v rámci samotné resuscitace?

Voleník: Stále občas panují mýty, že je potřeba vytáhnout zapadlý jazyk. Někdy zraněnému ještě pomáhají a dávají bundu pod tělo a batoh pod hlavu, aby neležel raněný na špinavé studené zemi. To je také chyba. Už se ani nedává člověk do stabilizované polohy na bok, patří na záda na rovnou zem se zakloněnou hlavou, aby se zprůchodnily dýchací cesty.

Kam až byste se s projektem rádi dostali? Třeba právě do škol? Ne každý si může zaplatit čtyřdenní kurz první pomoci a tato osvěta tu podle mě opravdu chybí. Navíc jeden kurz mnohdy nestačí. Po půlroce už člověk znalosti pomalu zapomíná a může vznikat právě zmíněná nejistota při poskytování první pomoci. 

Voleník: Záchranná služba Ústeckého kraje společně s hasiči Zlínského kraje má projekt, který se jmenuje Hasiči pro školy. My jako záchranáři jsme garanty výuky první pomoci. Problém je v tom, že kurzy jsou pro druhý stupeň základních škol dobrovolné a narazili jsme na neochotu pedagogů se do projektu zapojit. Aby totiž pedagog mohl první pomoc učit, musí ji sám umět, aby mohl odpovídat na další dotazy studentů. Školy by měly navíc pořídit figuríny. Nechci nyní řešit, jestli na to mají či nemají peníze. Pedagogové ale říkají, že už teď toho mají moc, a podle mě chybí celková koncepce. V jakém množství, v jaké kvalitě, pro který ročník by měla být podobná výuka uplatňována. 

První pomoc by ale přece nemuseli učit sami pedagogové. Ve spoustě měst fungují lektorské organizace první pomoci, pod jejichž vedením by šlo organizovat školy v přírodě s první pomocí nebo kurzy.

Voleník: Pět let děláme preventivně výchovnou činnost. Jezdíme za dětmi do škol, školek. Organizujeme branné dny a snažíme se žákům ukazovat, jak co dělat správně. Jenže většinou jsou to akce na jeden den nebo jedno dopoledne, mnohdy pro celou školu. Jsou tam vedle nás ještě hasiči, policisté, a to je moc krátká doba a moc lidí. Aby člověk dokázal dobře poskytnout první pomoc, je nejlepší intenzivní několikadenní výcvik, kde si to každý může zkusit, aby věděl, kam co nalepit a co dělat. Maximálně 20 až 25 osob na lektora a zároveň lektor musí být vzdělaný. Bohužel existují určité dobrovolné spolky, se kterými jsme se setkali (nebudu specifikovat) a které mají lektorování spíše jako doplňkovou činnost ke své profesi a na záchranáře si hrají. Laická veřejnost pak od těchto poloamatérů nebo amatérů očekává stejné výkony a kvalitní péči jako od profi zdravotníků a záchranářů. Neříkám, že neumějí laickou první pomoc, ale může mít velké nedostatky.

Kvalitní zdravověda do škol a autoškol

Takže doporučujete si nastudovat, kdo daný kurz lektoruje, jaké má školy a kde působí, abych si byla jistá, že má zdravotnické vzdělání?

Voleník: Ano. Dnes si v podstatě kdokoli může zajít na živnostenský úřad a postavit si byznys nabízející kurzy první pomoc. Byla tu určitá vize avizovaná na ministerstvo zdravotnictví, že by garantem výuky byla katedra urgentní medicíny, respektive záchranky. Problém je v tom, že my nejsme personálně schopni tohle to zajistit, abychom každý den někam chodili a školili první pomoc. 

Chtěli jsme ale třeba také oslovit autoškoly, kde se první pomoc učí, ale instruktoři nejsou zdravotníky a první pomoc se řeší jen zaškrtnutím správných odpovědí v testu. Nabídli jsme školení instruktorů, aby se z některých mohli stát lektoři první pomoci. Do toho by si mohli pořídit jednu figurínu, která stojí 10 000 korun. Víme, kolik stojí řidičák, tak jeden výdělek by se dobře investoval. Dnešní figuríny jsou velmi sofistikované, umějí se přes bluetooth spojit s mobilem či tabletem a vidíte krásně hloubku a frekvenci stlačování. Hlavně se ale studenti budou moct zapojit, vše si zkusit, osahat. Současné statistiky jsou katastrofální a tragické smrtelné dopravní nehody způsobují hlavně mladí řidiči od 18 do 25 let, kteří přecení své zkušenosti.

Seif: Autoškola má ze zákona zahrnutou zdravovědu a všichni víme, jak mizerně vypadá. My tomu ale jen tiše přihlížíme, protože ji nemá kdo učit. Přitom získáním řidičského průkazu se každý řidič stává poučeným člověkem, který ze zákona musí poskytnout první pomoc. Tu musí mimochodem poskytnout každý, ale řidič je poučený, a kdybychom zabrousili úplně do výkladu práva, tak se na něj vztahuje vyšší trestní sazba. Pak bychom měli požadovat, aby se vyučovala první pomoc i v autoškolách. Vyžaduje to úplnou změnu systému zodpovědnosti lidí. Musíme začít opravdu od školek. Aby dětem bylo vštěpováno, že za svoje zdraví si zodpovídají samy, a v podobném duchu pokračovat i na základkách a autoškolách. 

Voleník: Ještě bych doplnil, že když k nám chodí na exkurze školky nebo my jezdíme do školek, tak se snažíme děti motivovat k tomu, aby nosily při jízdě na kole a koloběžkách bezpečnostní ochranné prvky a helmy. I když na ně rodič zapomene, tak ať si samy mámě nebo tátovi řeknou. Zažil jsem situace, kdy jedou rodiče na kole s dětmi, děti nemají přilbu, protože je zavěšená na řídítkách rodičů. Když jsem se zeptal, proč je nemají děti na hlavě, přišla odpověď: „Protože se jim pod ní potí vlasy a nechtějí ji.“ Primární je ale přece bezpečnost a zdraví. Ne nadarmo legislativa ukládá povinnost mít do 18 let při jízdě na kole helmu a od 18 nemusíte. Já tvrdím, že pokud jedu na kole, helmu mám vždy. To samé na in-line bruslích. To už je ale také o přístupu rodičů.

Seif: Bohužel, a netýká se to jen Čechů, ale co můžeme ošulit, ošulíme. Začíná to dětskou helmou, kdy dáváme všanc život, a podobnými věcmi pokračujeme. Pak si nemáme dlouze o čem dál povídat. To už sahá do selhání výchovy samotné.

Snad tento seriál v osvětě pomůže. A jak vlastně zvládáte točení vedle časově velmi náročné práce? 

Voleník: Dobře. Domluvíme se na datu, sejdeme se a během celého dne natočíme třeba tři díly. 

Máte i nějaký scénář nebo jedete „spatra“? 

Voleník: Máme „námět tématu“ a pak už jedeme z fleku. Mnohdy improvizujeme a chceme s Prokopem říct spoustu informací k dané problematice, jenže kolegové ze štábu nám pak říkají, že je to moc dlouhé. Musíme se vejít do dvou minut.

Seif: Víme ale, kam se s dílem chceme dostat, co je jeho cílem a co chceme sdělit.

Na co se ještě můžeme těšit?

Seif: Čeká nás první pomoc. Do budoucna určitě letní dovolenková první pomoc. Vysvětlíme triáže a proč někdy lidé i na urgentu čekají. Chtěl bych se také věnovat primární péči a specializační péči – praktikům, pediatrům, gynekologům, zubařům ad.

Voleník: Jeden z dílů vás také zavede na operační středisko a na 155. A je připravený i díl z naší letecké základny, protože co si budeme povídat, vrtulník je pro laickou veřejnost velkým tahákem. Vedle první pomoci se budeme věnovat jednotlivým diagnózám – jak a ve kterých případech poskytnout jakou první pomoc, co udělá záchranář, když pacienta přivezeme do nemocnice, co bude následně s takovým pacientem dělat Prokop s kolegy v nemocnici.

Chceme, aby se lidé nebáli, že je vezeme do nemocnice. Někdy se to pokazí, ale jak říkám, zdraví i nemoc jsou dynamický děj a nějakým způsobem se vždycky budeme snažit bojovat o pozitivní výsledek. Bohužel někdy je dynamika toho děje, nemoci nebo zranění natolik rychlá a závažná, že to dopadnout dobře nemusí. Ale všichni jak na urgentním příjmu, tak i my v terénu se společně snažíme jít za jedním cílem a tím je záchrana. Ono zdravého člověka často nezajímá, jak záchranka nebo systém urgentní medicíny funguje a jak poskytnout první pomoc. To až se něco stane. A pak se zase moc nezajímá, jak předcházet určitým komplikacím u svých onemocnění. Je tu samozřejmě skupina obyvatel, která o sebe a své zdraví naopak extrémně pečuje, ale pak je tu další, která na to zase úplně kašle.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: Krajská zdravotní, a.s.