Umíte opravdu poskytnout první pomoc? Co je u ní nejdůležitější popisuje pro laiky i lékaře MUDr. Prokop Seif

Pane doktore, jaký je správný a přesný název kurzu, který s kolegy z mostecké nemocnice vedete?

Kurz se jmenuje Kurz základní neodkladné resuscitace, zkratka je BLS, což v angličtině znamená Basic Life Support. Tohle je terminologie používaná Evropskou resuscitační radou, která rozlišuje tuto základní podporu života a pak tzv. Advance Life Support, tedy záchranu pokročilou, kterou děláme posléze již v lékařském prostředí. Ten název BLS se etabloval i v našich, tuzemských podmínkách a běžně ho používáme.

Co si tedy pod pojmem „resuscitace“ máme představit, co zahrnuje?

Je to celý soubor úkonů, kterými nahrazujeme a podporujeme selhané základní životní funkce. Nejtypičtější a pro nejvíce lidí signifikantní je nepřímá masáž srdce. Pod resuscitací se ale skrývá i podávání silných léků na podporu srdce, podávání různých roztoků do žíly. Mluvíme opravdu o celé škále úkonů. Resuscitace dnes může probíhat i na mimotělním krevním oběhu. Ten lidi zavnímali více v covidové době. Je to ono známé ECMO.

Kdo jsou frekventanti těchto kurzů?

V tuto chvíli to jsou u nás lékaři z mostecké nemocnice, ze všech oddělení bez výjimky. Lékaři mají dokonce pracovní povinnost tento kurz absolvovat, a to v rámci vnitřního vzdělávání a měli by ho absolvovat každý rok. Já sám mám coby lektor ambici, aby se pokaždé dozvěděli i něco nového, aby kurz nebyl statický, i když opakování je matka moudrosti. Navíc bych rád reflektoval na to, z jakého oddělení který konkrétní kolega přichází a co tedy v rámci své specializace nejvíce potřebuje, s čím nejvíce přichází každý den do kontaktu. Obsah kurzů tedy určitě chci přizpůsobit.

MUDr. Prokop Seif (zdroj: Krajská zdravotní, a.s.)

Opakování matka moudrosti

Není to divné, že lékaři musí absolvovat kurz první pomoci? Proč vlastně? A jak si stojí?

Je to úplně jednoduché. Stejně jako profesionální řidiči musí pravidelně docházet na různá přezkoušení nebo třeba elektrikáři musí také obhajovat svoje revizní zkoušky. Každá odbornost nebo v zásadě každá musí obhajovat to, čím se živí. Lékař sice po atestaci v podstatě již nic takového dělat nemusí, to ale neznamená, že by neměl. Navíc co neděláte denně, to neumíte nebo minimálně ztrácíte cvik, zručnost. Proto je nutné si to připomenout, opakovat nebo i doplnit. Dám jeden příklad. Jak často se potká oční nebo kožní lékař se zástavou oběhu? Naštěstí téměř vůbec. My jim tedy chceme bezpečnou formou kurzu a drobné simulace na škole nabytou vědomost obnovovat a uzpůsobovat ji i doporučovaným postupům, které se v průběhu doby mění.

Z pohledu laika si lékaři stojí velmi dobře, protože samozřejmě mají mnohem větší povědomí než nezdravotníci. Bylo by smutné, kdyby tomu tak nebylo. Ale je logické, že obory, které se běžně s resuscitací nesetkávají, mají problém s vyhodnocením situace a s tím spojeným automatismem. Když se s něčím nesetkávám denně, tak nejednám automaticky, ale pudově a znalosti ztrácím. V té dané stresové situaci nejsem schopný pracovat s vědomostmi, které mám, nýbrž přepínám na autopilota. Ten pokud není nastavený na rutinu v poskytování resuscitační péče, tak dělá pochopitelně chyby. A my se snažíme v našich kurzech u našich kolegů jejich velmi solidní povědomí vylepšit a hlavně probudit.

Jaké jsou základy první pomoci, resuscitace a existuje nějaký jasný plán, jak postupovat?

Ano, existují tzv. doporučené postupy neboli guidelines. Jedná se v zásadě o návody vypracované odbornými společnostmi po celém světě. V Čechách se řídíme postupy Evropské resuscitační komise, v našich poměrech je to pak Česká resuscitační rada. Každých pět let také vychází nejaktuálnější postupy, jak se ke kriticky nemocnému pacientovi chovat, a to v různých situacích a poměrech. První pomoc se snaží statisticky vyřešit co nejvíce situací co nejjednodušší cestou. Mluvíme o situacích jako je utonutí, umrznutí, přehřátí, ale i například lavina.

Věda ví, co máte v ten moment nejlépe a hlavně nejefektivněji dělat. Samozřejmě se můžete z doporučených postupů odchýlit, a to pokud vyhodnotíte, že tohle není v ten moment správná cesta. Ale každopádně je to návod, pokud nevím v tu chvíli, co dělat jiného, lepšího.

Priorita: vlastní bezpečnost

Co je u první pomoci absolutně nejdůležitější?

Asi by mělo zaznít, že ne každá první pomoc musí být zároveň resuscitací. První pomoc poskytujeme dítěti s odřeným kolenem a ano, první pomoc je ale bohužel i zmiňovaná resuscitace. Prioritou při jejím poskytování je vlastní bezpečnost. Nesmím způsobit víc problémů tím, že sám sobě nevhodným přístupem ublížím. Druhé podstatné je vědomí toho, čeho chci svým činěním docílit. Pokud tedy budeme mluvit o resuscitaci jako takové, o nepřímé srdeční masáži, o celém tom balíků kroků oživování, tak si musíme v prvé řadě uvědomit, že pomáháme člověku, který je v ten moment klinicky mrtvý. A pokud neuděláme pro jeho záchranu nic, tak určitě umře. S nadsázkou můžeme říct, že resuscitace je jako sex nebo pizza – lepší nějaká než žádná. 

U resuscitace je jednoznačně rozhodující čas, kdy začnu člověku pomáhat. Pokud budu tři minuty váhat, tak jsem mu sebral 60 % šancí na přežití. Člověku v bezvědomí, který nedýchá, jde skutečně o čas. To je zásadní hráč, počet kompresí, které při stlačování hrudníku udělám, to je až na druhém místě. Pacientovi musí někdo mačkat srdce, abychom dostali kyslík do mozku, to je základní celá story.

Asi každý jsme, někdy, viděl film nebo seriál z lékařského prostředí. Jaká je ale realita? Předpokládám, že srovnávat se to moc nedá.

Nechci využívat a zneužívat fantazii čtenáře. Když se ale děje někde něco na ulici, tak to zákonitě znamená v první moment zmatek. Situace tedy v první řadě vyžaduje někoho, kdo ji uklidní a ví, co má dělat. Když se zaměříme na defibrilaci, kterou právě dost často vidíme v různých seriálech a je tam prezentovaná jako něco velmi akčního, tak ano, je to podle současných medicínských poznatků další priorita. Podstatnou však stále zůstává již zmiňovaná nepřímá masáž srdce. To je to gró. Defibrilace ale podstatná je a v terénu se využívají všechny složky integrovaného záchranného systému – od dobrovolníků (ti jsou velkým přínosem a my jsme za ně moc rádi), přes městskou polici, hasiče a konče samozřejmě záchrankou, která přijede jako definitivní řešení. Takže ano, určitě včasná defibrilace, tj. dostat defibrilátor na hrudník člověka v bezvědomí, u kterého probíhá srdeční masáž, je nedílnou součástí celého tohoto procesu. Protože pokud má pacient byť jeden ze srdečních rytmů, který by ta defibrilace dokázala vyřešit, tak je to právě to, co ho může promptně vrátit do života, a to skutečně již po jednom výboji. Může to vlastně vypadat právě jako onen filmový zázrak. Znovu ale zdůrazňuji, že podstatné je, aby se mačkal hrudník. 

Zvládne to i laik?

Určitě. Dnes již můžou lidé vidět automatické externí defibrilátory pod označením AED, jsou to takové krabičky, které jsou umístěny různě po našich městech. Jsou k dispozici na nejrůznějších místech, na které má veřejnost normálně přístup. Ukazuje se i to, že čím víc zapojíme laika do první pomoci, tím to má lepší efekt pro pacienty a defibrilátor a jeho užití do první pomoci patří. Tento typ defibrilátoru je navíc vymyšlený tak, že ho dokáže obsluhovat i jedinec, který ho do té doby v životě neviděl. Jde o to řídit se radami, které jsou napsané přímo na přístroji a radami dispečera na lince 155, tak de facto není kde udělat chybu – v uvozovkách řečeno.

Medicína se vyvíjí. Vyvíjí se v průběhu času a také vývoje poznatků i doporučení, jak první pomoc účinně a efektivně poskytovat?

Samozřejmě. O doporučených postupech jsem již mluvil. Uvedu pro názornost teď jen jeden konkrétní příklad z praxe, protože těch kroků, které resuscitace a první pomoc obecně zahrnuje, je opravdu celá řada. Spousta chytrých hlav z různých národních organizací si řekne: „Hele, tady jsme na velkých datech a statistikách zjistili, že lidi nechtějí resuscitovat, protože se bojí do těch pacientů dýchat.“ 

A ono to zní docela logicky. Protože pacient, který upadne do bezvědomí na ulici, bude dost pravděpodobně zakrvácený, možná i pozvracený či něco podobného. Vy ho neznáte, bojíte se infekce. Je to absolutně přirozená reakce. Ale máte stále v hlavě uložený poznatek ze základky, že resuscitace je mačkat a dýchat. Budete tedy zběsile volat záchranku a tomu chudákovi, co o sobě neví, jde o život, hraje doslova o čas. Zatímco když se řekne, a medicínsky je to podloženo, že mačkat hrudník a tím rozhánět krev, ve které je u dospělého člověka dostatek kyslíku na to, aby se zvýšila jeho šance na přežití do příjezdu záchranky na co nejvyšší úroveň, tak to už obvykle dáte. Tak to celé pojďme shrnout a zahrnout a ukotvit do doporučených postupů. Je to ku prospěchu všech. V případě, že to zachránce neumí, nechce, cítí se ohrožen nebo toho prostě není schopen, tak ať nedýchá, ale hlavně mačká. Pravdou tedy je, že ano, i první pomoc, jednoduchá série úkonů se vyvíjí podle aktuálních zjištění a aktuálních dat. A je to jednoznačně dobře. Pomáhá to.

Autorka: Jana Mrákotová

Foto: Krajská zdravotní, a.s.