Vždy ve střehu, když nové srdce dorazí. Kardiochirurgie a transplantologie jsou časově velmi náročné, ale stojí to za to, sdílí své zážitky kardiochirurg Petr Fila

Vzpomenete si na svou první operaci srdce? 

Vzpomenu si přesně. Cítil jsem malinko nervozitu, na druhou stranu i radost a těšení z první operace. V kardiochirurgii to funguje trochu jinak – člověk postupuje jednotlivými fázemi operace. Nejdříve funguje jako asistent, který třeba otevírá a zavírá hrudník, odebírá žilní štěpy na bypassy, postupně napojuje pacienta na mimotělní oběh a časem se vypracuje k samostatnému vedení celé operace, jakmile má dohlížející lékař pocit, že je toho schopný a způsobilý. Mým nadřízeným byl tehdejší ředitel našeho centra pan profesor Jan Černý.

Čeho konkrétně se první operace týkala?

Jednalo se o revaskularizaci myokardu, tzn. našívání bypassu při ischemické chorobě srdeční. To je asi nejčastější operace, kterou mladí kardiochirurgové začínají.

A první transplantace, za kterou jste měl zodpovědnost?

Ta proběhla zhruba před devíti lety a vnímal jsem ji s určitým napětím, protože se tím kardiochirurg posune zase o úroveň dále. Transplantace jsou obecně brány jako trochu jiné spektrum operací. U transplantujícího chirurga je to souhrn pocitů, kdy nejdříve odstraníte pacientovi jeho špatně fungující srdce a s tím související pohled do prázdné dutiny osrdečníku. Na místo původního nemocného srdce našijete to nové, které bylo několik desítek minut až hodin uložené v ledové tříšti. A ve chvíli, kdy do něj pustíte krev, obnoví se jeho aktivita.

Náš rozhovor musel být několikrát odložen, protože váš časový plán se neustále mění v závislosti na dárcích a urgentních operacích. Pacient musí být stále ve střehu, jestli se mu neozve koordinátorka s novým srdcem. Podobně jste na tom vy, jen musíte být připraven vždy operovat. Musí to být vysilující. Máte v týmu nastavený nějaký režim? Jak práci koordinujete s rodinou?

Celá kardiochirurgie a transplantologie jsou časově náročnými obory, a s tím musí být srozuměn nejen chirurg, ale i celá jeho rodina. Moje práce ovlivňuje chod rodiny i některé naplánované činnosti. Lístky do kina nebo do divadla se někdy vyhazují, protože během pěti minut se časový program změní a místo do divadla odjíždím do práce. Díky tolerantní rodině se to dá skloubit. Říkám vždy studentům, které učím, ať si uvědomí, co od této práce očekávají. Samozřejmě si mohou zvolit obor, který bude časově méně náročný, nebo si zvolí tento krásný obor typu kardiochirurgie, ale musí počítat s tím, že je bude časově nesmírně zatěžovat. Stále si ale myslím a tvrdím, že to stojí za to. Člověk ale jinak samozřejmě potřebuje i čas na odpočinek a relax. Telefon mám prakticky stále u sebe, i když máme rozepsané služby. Na druhou stranu transplantace dělá pouze omezený počet kardiochirurgů, takže někdy někdo z nás na transplantaci jede i přesto, že „nemá v kolonce vypsanou službu“. 

Kolik lékařů v Brně může provádět transplantaci srdce?

V současné době transplantuje asi pět kardiochirurgů.

Foto: Petr Fila při operaci srdce (zdroj: CKTCH Brno)

Zájem mladých lékařů je, ale chybí kardiologové

Je mezi studenty o obor kardiochirurgie zájem? A jestliže zjistí náročnost oboru, kolik jich odpadne?

Byla doba, kdy obecně o chirurgické obory zájem nebyl. V posledních třech až čtyřech letech jsme ale přijali nové kardiochirurgy a vnímám rostoucí zájem o kardiochirurgii. Část z nich ale odešla, protože zjistili, že tento obor není pro ně. Navíc cesta k tomu, stát se kardiochirurgem a operovat s plnou odpovědností, je dlouhá. Není to tak, že když dnes nabereme nového kardiochirurga, tak za půl roku sám operuje. Proces trvá mnoho let. Ale nové absolventy oslovujeme, vítáme a rádi je zaučíme. S čím máme větší problém, je nedostatek kardiologů.

Jak to? Kde vidíte hlavní problém? 

Lékař po škole v přípravě na kardiologii musí nejdříve nastoupit na některé kardiologické oddělení, kde nasbírá zkušenosti. Teď děláme kroky k oslovení nových kardiologů. Doufám, že se nám podaří je přilákat, protože si myslím a troufám si tvrdit, že jsme jedno z nejlepších pracovišť v oboru. Nabízíme zajímavou práci, i když chápu, že oproti ambulantní kardiologii je to práce časově náročnější. Je na zvážení každého jednotlivce, co od oboru očekává.

Chyby se neodpouští

Co musí šikovný kardiochirurg umět, aby se prosadil? A na co si musí dávat pozor?

Předpokládá se, že obecně chirurg by měl mít určitou manuální zručnost. Dále je důležité si uvědomit již zmíněnou časovou a fyzickou náročnost, protože operace často trvají několik hodin. Člověk musí být i psychicky odolný, protože chyby se neodpouští a rychle se projeví. Nedají se dělat kompromisy. V tomto směru je důležitá určitá rozhodnost. Kardiochirurg samozřejmě musí mít teoretické a praktické znalosti a musí je umět implementovat do konkrétní praxe. Když se třeba začne něco komplikovat, tak stojíte před důležitými rozhodnutími a v hlavě musíte mít někdy i více variant, jak v takové chvíli postupovat.

Pamatujete si na nějaký případ, kdy nastaly velké neplánované komplikace a pacient nakonec umřel? Jak se s tím vyrovnáváte?

Úmrtí člověka je to nejhorší, co nás potkává. Každý normálně smýšlející člověk, který má sebereflexi, to bere jako selhání. Mohla nastat chyba nebo neočekávaná komplikace. Pacient třeba už neměl být ani operován a my jsme se špatně rozhodli. Na druhou stranu chceme pomoci a jsme bráni jako poslední šance. Někdy už je ale potřeba říci ne, že pacient na operaci není vhodný nebo je již pozdě. Když už ale úmrtí nastane, tak není možné se z toho složit a přestat fungovat. Potřebujeme operaci zhodnotit, projít všechny kroky, zjistit, kde nastala chyba, a poučit se z ní do budoucna. Pamatuji si, jak mi jeden starší kolega říkal, když jsem začínal: „Počítej s tím, že na kardiochirurgii pacienti umírají. Nesmí jich být moc, ale budou umírat a je potřeba se s tím nějak srovnat.“ Srovnává se s tím ale těžko.

Podívejme se na kardiochirurgii z veselejší stránky. Vzpomenete si naopak na případy, kdy jste život zachránil a měl jste radost, že se operace povedla?

Dělá mi radost de facto každý případ, kdy pacient odchází domů, podáme si ruku, popřejeme, ať se daří. Před kardiochirurgií jsem začínal na obecné chirurgii a už tam jsem zažíval úspěšné a radostné zákroky. Vždy mě potěší, když ke mně někdo přistoupí, podává ruku a říká: „Pane doktore, vy jste mi před rokem pomohl a díky tomu a tomu zákroku se mi daří dobře.“ Kromě srdce transplantuji také játra a kdysi jsem takhle transplantoval játra jedné mladé ženě. Od té doby dostávám od jejího malého syna kreslená přáníčka k Vánocům. Už ve svých čtyřech a půl letech se naučil napsat větu ve smyslu: „Všechno nejlepší k Vánocům a děkuji za maminku.“ Musím přiznat, že i když se snažím chovat a tvářit jako chlap… (říká pohnutým hlasem)

Člověk si pak ještě více uvědomí, že i přes nějaké komplikace a náročnosti má tato práce opravdu smysl.

Ano, i přes případné dílčí neúspěchy má naše práce smysl. Nemůžeme se tvářit, že neúspěchy neexistují.

Pro práci chirurga jsou nezbytné ruce. Chráníte se před nějakými činnostmi? Máte ruce pojištěné?

Ruce jako takové pojištěné nemám, ale snažím se je chránit. Teď už možná trochu víc, než když jsem byl mladší. Rád manuálně pracuji a ruce jsem si tehdy moc nechránil. Dnes na ochranu rukou již více myslím. Kardiochirurgie je totiž obor, který mě nejen živí, ale hlavně mě baví. Obor, bez kterého bych obtížně žil nebo byl v celkové pohodě.

Jak transplantace srdce probíhá? Které fáze jsou nejrizikovější? Jaké jsou nové léčebné metody v transplantaci srdce a jaký je rozdíl operovat dopoledne 120kilového muže a odpoledne kilové nedonošené miminko? Přečtěte si v druhé části rozhovoru s MUDr. Petrem Filou, Ph.D..

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie v Brně / užito se souhlasem MUDr. Petra Fily, Ph.D.