Senát otevřel legislativní debatu o důstojném umírání. Kde jsou možné háčky?

Podle předkladatelů, mezi nimiž je i lékařka Věra Procházková, má novela rozšířit úpravu paliativní péče tak, aby lékaři i pacienti měli v zákoně vymezené a právně podložené postupy pro závěrečná stadia nemoci. 

Senátoři zdůrazňují, že zdravotníci by měli mít možnost nezahájit nebo nepokračovat v tzv. neadekvátní léčbě – tedy takové, která není v souladu s léčebným plánem, nepřináší pacientovi prokazatelný užitek, znamená pro něj zbytečnou zátěž nebo zvyšuje riziko komplikací – pokud by taková léčba jen uměle prodlužovala život bez jeho smysluplného zlepšení. 

Paliativní péče z veřejného zdravotního pojištění

Záměrem návrhu je také, aby každému pacientovi, jehož stav to vyžaduje, bylo zákonně garantováno právo na paliativní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, která by komplexně řešila fyzické, psychické i duchovní potřeby nemocného bez ohledu na to, zda je péče poskytována ve zdravotnickém zařízení nebo v domácím prostředí. 

Předkladatelé ve svém odůvodnění uvádějí, že úprava je inspirovaná judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu, které podtrhují právo pacienta informovaně rozhodovat o své léčbě a odmítnout ji i v případě, že by to mělo fatální následky; to je podle nich projevem ústavně zaručené osobní svobody a nedotknutelnosti osoby. 

Debata v Senátu nebyla bez výhrad. Někteří senátoři i odborníci vyjádřili obavy, že formulace některých úprav, například v oblasti terminálního tišení bolesti nebo neadekvátní léčby, mohou být vnímány jako otevření prostoru k legalizaci eutanazie či asistované smrti, ačkoli předkladatelé tyto výhrady odmítají a trvají na tom, že návrh neobsahuje zavedení eutanazie jako takové. 

„Eutanázie je aktivní čin, který ukončí život. Tato novela naopak eutanázii brání,“ uvedla Procházková pro Zdravotnický deník.

K obavám z možného posunu směrem k eutanazii se vyjádřil také prezident České lékařské komory MUDr. Milan Kubek. Komora dlouhodobě eutanazii odmítá. „Vždy pomáhat, nikdy neškodit“ je podle něj základní imperativ lékařské etiky a podmínka důvěry mezi lékařem a pacientem. Lékaři mají povinnost rozhodovat vždy v nejlepším zájmu nemocného – udržovat život, nikoli prodlužovat umírání a prohlubovat utrpení nevyléčitelně nemocných.

Podle Kubka není léčebný postup, který již nemůže zastavit progresi choroby, navrátit zdraví nebo odvrátit smrt, z medicínského hlediska indikován. Zbytečná a neúčelná léčba není v zájmu pacienta a je legitimní ji neprovádět. To však podle něj nelze zaměňovat s eutanazií. Usmrcení jiné osoby ze soucitu není v České republice legální a komora s ním nesouhlasí; stejně tak je nepřípustné napomáhání k sebevraždě. Úkolem lékařů je mírnit utrpení a poskytovat kvalitní paliativní péči, nikoli zabíjet.

Kubek zároveň upozorňuje na riziko možného zneužití eutanazie a varuje před tlakem okolí na zranitelné, staré či nevyléčitelně nemocné lidi. Podle něj by místo úvah o legalizaci eutanazie měla společnost posilovat dostupnost kvalitní paliativní péče a fungující sociální služby. Pokud budou tyto služby dostupné a kvalitní, ztratí podle jeho názoru zastánci eutanazie podstatnou část svých argumentů.

Senát nyní předlohu postoupil příslušným výborům, které budou návrh detailněji posuzovat a mohou připravit pozměňovací návrhy. Účelem navrhované novely je podle jejích autorů přinést do české legislativy právní jistotu jak pro pacienty na konci života, tak pro jejich ošetřující lékaře, kteří dosud postupovali často bez jasného zákonného rámce. 

Ověření dříve vysloveného přání

Návrh pamatuje také na situace, kdy pacient není schopen projevit vlastní vůli nebo jde o nezletilého. V těchto případech počítá s ověřením existence dříve vysloveného přání a s postupem prostřednictvím osob oprávněných udělit souhlas se zdravotními službami. Předkladatelka zároveň zdůraznila nutnost zřízení centrálního registru dříve vyslovených přání, aby k nim bylo možné v praxi rychle a spolehlivě přistupovat.

Novela rovněž výslovně zakotvuje povinnou roli etických komisí při řešení sporů o zahájení či ukončení život udržující léčby. Ty by měly představovat první instanci pro řešení konfliktů mezi zdravotníky, pacientem či jeho blízkými; až pokud by nedošlo k dohodě, mohl by se případ obrátit na soud. Podle Věry Procházkové je současná praxe nejednotná.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: Shutterstock