Psycholog: Ani pohlavek! Fyzické tresty dětí nemají žádný smysl ani účinek

Rákoska nebo řemen patřily k výchově dětí mnoha generací. Dnes už víme, že nemají žádný účinek. Dětem naopak i drobné fyzické tresty mohou i významně negativně ovlivnit jejich život. V rozhovoru to řekl psycholog Radek Ptáček. Dětem ale hrozí i další nečekaná rizika...

Dětství dnešních dětí není zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. A to i přesto, že jsou například fyzickému násilí nebo dětské práci vystaveny mnohem méně než v minulosti. Čelí úplně novým hrozbám, které dosud úplně neznáme a teprve se s nimi učíme pracovat.

Jejich paleta je opravdu pestrá. Od nových technologií a silného vlivu médií, přes tlak rodičů a škol na výkon. Ale též život v nadbytku, pasivitě a často až hypertrofované ochraně, která na děti může mít paradoxně úplně opačný efekt.


Světoví experti se v Praze radili, jak chránit děti

Kvůli těmto rizikům se do Prahy sjely stovky expertů z 83 zemí. Česká republika totiž hostila kongres Mezinárodní společnosti pro prevenci zanedbávání a zneužívání dětí (ISPCAN). Tento kongres se koná každé dva roky a letos se historicky vůbec poprvé odehrával ve střední Evropě, a to právě v Praze. Jeho podtitulem byla tentokrát "Ochrana dětí v měnícím se světě". 

"Tím jsme chtěli vyjádřit, že současná ochrana dětí je dnes skutečně jiná, než bývala, protože jsou nová rizika, která děti ohrožují," řekl spolupředsedající kongresu ISPCAN, psycholog Radek Ptáček. Při této příležitosti poskytl Našemu zdravotnictví rozhovor, kde objasňuje, co dnešním dětem vlastně hrozí, jaká jsou rizika jejich dospívání a jak s nimi pracovat. Ukazuje se, že vyrůstat v 21. století nemusí být vůbec jednoduché...


Jaké je vůbec dětství dnešních dětí? Je těžší než naše? A je vůbec nějak zásadně jiné?

Dětství jako takové je pořád stejné, mění se jen to, jak děti vychováváme a v jakých podmínkách. Od toho, že jsou lépe živené, že víme mnohem víc o tom, jak je stimulovat až po to, že jsou vystaveny novým vlivům a rizikům. To se pak odráží i v jejich vývoji. Můžeme říci, že kdybychom vedle sebe postavili dnešní děti a děti před sto lety, tak ty dnešní budou v řadě ohledů chytřejší, přestože na druhou stranu nebudou třeba tak manuálně zručné nebo fyzicky zdatné.

Jaká jsou největší rizika a nástrahy, které dnes dětem hrozí? A od koho nebo od čeho? Anebo kde?

Největší nástrahy jsou ty, o kterých ještě nevíme. Stojíme na prahu velkého zlomu, kdy rodiče, kteří mají v současné době děti, se vlastně ještě sami učí používat prostředky a technologie, které jejich potomci považují za zcela samozřejmé. Jde zvláště o používání výpočetní techniky: tabletů, mobilů, počítačů, ale také sociálních sítí. Používat je správně a bezpečně často neumějí ani rodiče a jestliže rizika nezná rodič, nedokáže před nimi ochránit ani své dítě.

Největší hrozby vidím tedy v těch věcech, o kterých ještě pořádně nevíme. Nemusejí to být jenom technologie, ale jsou to i aspekty stravy a životního stylu. Máme zde doslova epidemii dětské obezity. Dříve jsme si mysleli, že cukrovka druhého typu je výhradně nemoc dospělých, ale dnes už ji mají i děti. Těch nástrah, které neznáme, je hodně.

Nemají se dnes děti proti minulosti přece jen lépe? Já si ještě pamatuju učitelky, které nás tahaly za vlasy nebo pohlavkovaly. A my to jako děti trpěli, připadalo nám to normální a běžné. Dnes jsou snad děti třeba fyzickému násilí vystavovány méně, ať už ve školách nebo rodinách - anebo ne?

Skladba rizik, kterým jsou děti v současném světě vystaveny, se liší od těch, ve kterých vyrostli jejich rodiče. To, zda se děti mají dnes lépe, je otázkou kritéria. Podle čeho to posoudíme? Tím, že jsou chráněny doma u televize a nedovolíme jim, aby si rozbily koleno venku v lese nebo na hřišti? Vztah k fyzickým trestům je v české společnosti stále problematický a řada rodičů bez problémů schválí i to, aby určitou formu použil i učitel.

Dostali jsme se k fyzickým trestům. Debata o nich celkem spolehlivě dělí společnost na jejich zastánce a odpůrce. Nemluvme o rákosce nebo řemenu, ale má vůbec v nějakém věku dítěte smysl třeba pohlavek?

Rozhodně nemá. Toto téma budí v naší společnosti velké emoce. Ale podívejme se na tu otázku prostřednictvím vědy a etiky mezilidských vztahů. Zaprvé věda: máme k dispozici velké longitidunální studie, které studují i padesát let a více, jestli se lidé, kteří v dětství zažili nějakou formu fyzických trestů, v nějakých ohledech liší od těch, kteří tresty nezažili. Zcela jednoznačně a naprosto bez výhrad všechny tyto studie dokladují, že lidé, kteří byli v dětství vystaveni jakékoli formě fyzických trestů, tedy i trestům mírným, jsou v dětství i dospělosti ohroženi řadou specifických rizik. Od psychických v podobě problémů se sebevědomím, výskytem duševních poruch, přes problémy vztahové – například tendenci častěji se uchylovat k agresivnímu chování v blízkých vztazích, až po vyšší tendenci k sociálně rizikovému chování. Toto jsou prostě fakta.

A to hledisko etiky mezilidských vztahů?

V současnosti se setkáváme s řadou kampaní proti násilí – například proti násilí na ženách, na seniorech, na pracovišti a tak podobně. Co kdybychom si ale řekli, že násilí v naší společnosti nebudeme akceptovat vůbec, a to jakékoliv podobě? A udělali jednu velkou kampaň proti jakémukoliv násilí?

Situace v naší společnosti je opravdu zvláštní. Ptali jsme se například žen vysokoškolaček, co by udělaly, kdyby je partner uhodil. Více než šedesát procent z nich bez rozmyslu řeklo, že by z takového vztahu ihned odešlo a druhá půlka řekla, že by mu to vrátila. Na druhou stranu většina z nich považuje fyzické tresty ve výchově za odůvodněný prostředek. To otevírá situaci velmi nerovnoměrného vztahu dítě-rodič, kde je dítě vystaveno fyzickým trestům, na které žádným způsobem nemůže reagovat. Nemůže se v tomto smyslu vlastně chovat přirozeně, tak jako každý z nás dospělých. Nemůže odejít, ani to dospělému vrátit. Musí to pouze tiše strpět.

Kdybychom alespoň mohli říct, že fyzické tresty mají nějaký efekt, tak budiž. A nejsou to pouze studie. Většina rodičů, a jsou to už tisíce klientů, kteří mojí ordinací prošli, obvykle dojde k poznání, že fyzické tresty v dlouhodobém horizontu prostě nefungují. Fyzický trest jako výchovný prostředek není účinný. Může předejít výskytu nevhodného chování v dané situaci, ale nikoliv dlouhodobě.

Já jsem si teď představil třeba situaci, kdy vám dítě málem vběhne pod auto a vy mu dáte na zadek, aby si to pamatovalo. Ani tohle nefunguje?

Funguje na co? Jestliže jde o dítě bez nějakých výchovných obtíží, daleko účinnější bude věcné vysvětlení nebo ukázání, co by přesně mělo nebo nemělo dělat. To je výchova. Jestliže jde ale například o dítě s ADHD nebo poruchou chování, tak dítě můžete fyzicky trestat, jak chcete, stejně to nebude účinné. Navíc nižší schopnost kontroly chování je projev některých vývojových poruch, a proto dítě za ně nemůžete trestat. Je to stejné jako kdybyste bili dítě s lehkou mozkovou obrnou za to, že kulhá. Ničemu to nepomůže, jen to dítě trestáte za něco, za co nemůže.

Jak tedy děti trestat? A má být vůbec trest součástí výchovy?

Součástí výchovy musí být trest i odměna. Z empirických výzkumů i naprosto běžné praxe víme, že negativní zpětná vazba, tedy trest v upevňování žádoucího chování, nefunguje tak jako zpevňování pozitivní. To je s absolutní jistotou prokázané u myší, psů, opic a samozřejmě i u lidí. Vychovávat bychom tedy měli vždycky pozitivním zpevňováním žádoucího chování.

Jestliže ale rodič vyhodnotí jako jediný možný výchovný prostředek trest, tak ten musí být pro dítě předvídatelný, srozumitelný a musí plnit určitou výchovnou funkci. Dítě musí vědět, že určité chování může být spojené s trestem, který má jasnou podobu a trvání. Vždy by to mělo být ideálně předem domluvené. Jen tak to pro dítě může mít odpovídající výchovný efekt. Nejčastější formou trestu může být odnětí nějaké výhody nebo požitku. Když je to třeba tříleté dítě, tak bezprostředně něco nedostane, nepustí se mu večerníček. Čtrnáctileté dítě zase snese to, že třeba dva dny není mobil.

Takže říkáte: raději odměňovat a když už trestat, tak odnětím nějaké výhody...

Přesně tak. Fyzický trest je psychologicky srozumitelný, nikoliv ale akceptovatelný, z jednoho jediného důvodu, a to je ventilace emocí rodiče, protože jinou funkci prostě nemá. Žádná jiná omluva pro fyzické tresty neexistuje. Fyzický trest je vždy projevem selhání rodiče. Když už nevím jak dál, tak dám dítěti na zadek. Nicméně i tady si rodič musí rozhodnout, jestli je vhodné, aby si ventiloval svoji frustraci na vlastním dítěti.

Na letošním světovém kongresu ochrany dětí byli odborníci z 83 zemí světa. Fyzickým trestům bylo věnováno hodně prostoru. Bylo nesmírně podnětné vidět, jak profesionálové z celého světa mají naprosto jasný a jednotný názor: „Žádná forma fyzických trestů, a to v jakékoliv intenzitě, do výchovy nepatří.“ Pak se podíváte mezi domácí odborníky, kde někteří z nich dopady fyzických trestů velmi bagatelizují, jiní dokonce schvalují.

Souvisí násilí na dětech nějak s chudobou nebo sociálním vyloučením?

Zcela jistě. Nicméně násilí na dětech je pácháno v různých podobách ve všech částech světa. S chudobou jsou spojené i nejrůznější formy zanedbávání a zneužívání dětí. Nutno říci, že samotná chudoba ovšem není prediktorem nevhodného chování k dětem. Týrány a zneužívány jsou i děti v rodinách s vyšším společenským statutem. Bohužel platí to, že čím vyšší je sociální statut rodiny, tím propracovanější může být forma týrání a zneužívání.

Je u nás hodně sociálně vyloučených nebo chudých dětí? Jak je to poškozuje? A co s tím?

V České republice je celá řada sociálně vyloučených rodin. Stát a neziskové organizace se snaží, ale bohužel stále chybí nějaký jasnější systém. Dětství prožité ve vyloučené lokalitě, komunitě nebo rodině významně ohrožuje celý život dítěte. Děti se nenaučí jakým způsobem fungovat v běžné společnosti, jak si najít práci, jak udržovat funkční vztahy a řadu dalších věcí. Pokusy s inkluzí takových dětí se velmi často setkávají s velkým nepochopením. Ze světa, ale jednoznačně víme, že je to jediný efektivní nástroj, jak děti ohrožené sociálním vyloučením zapojit do běžného sociálního fungování.

Je vhodné děti od špatných rodičů vytrhávat?

Odebrání dítěte z rodiny se děje po celém světě, ale měl by to být institut, který má dítě ochránit před bezprostředním nebezpečím, kdy už nelze jednat jinak. V České republice je to zcela jednoznačně institut nadužívaný. Jsou případy, kdy se dítě odebírá z rodiny pouze kvůli špatným sociálním podmínkám. A v takovém případě je odebrání mnohem větším ohrožením vývoje a dospělého života dítěte, než kdyby to dítě zůstalo v nevhodných podmínkách. To nejdůležitější pro dítě je totiž intenzivní emoční vztah s rodičem.

Jaké může mít následky na dítě vytržení z rodiny?

Velké. Dosud jsme se domnívali, že to nejhorší pro dítě je prožití krátkého a intenzivního traumatu jako je třeba zneužití, dopravní nehoda nebo podobná událost. Dlouhodobé výzkumy ovšem ukazují, že ve vývoji dětí je daleko problematičtější kumulace veškerých prožitých negativních zkušeností. Mezi ně patří jak velké zásahy do života dítěte jako je týrání a zneužívání, odtržení od rodičů, dlouhodobá institucionalizace (péče v ústavech) nebo rozvod rodičů, tak věci, které často ani nevnímáme. Právě jako jsou fyzické tresty a emocionální zanedbávání.

Posunujeme se někam? Ubývá u nás dětských domovů a kojeneckých ústavů? 

Ochrana dětí je v České republice na velmi vysoké úrovni. Děti ve srovnání se zbytkem světa u nás jsou relativně dobře živené, mají relativně dobrý přístup ke vzdělání, nejsou obětí dětské práce, téměř o všech dětech stát nějakým způsobem ví a dovede velmi účinně zasáhnout, když se něco děje. Taková úroveň ochrany dětí je skutečně výsadou těch nejrozvinutějších zemí na světě. Nicméně právě mezi těmi rozvinutými se posunujeme velmi pomalu.

Česká republika je na špici zemí, které mají nejvíce dětí v institucionální péči a poměrně vysoký počet nedostatečně odůvodněných odebírání dětí z rodin. Frekvenci i způsob umísťování dětí do ústavní péče, a to v jakémkoliv věku a obecně přístup k této problematice hodnotím jako krajně alarmující a pro rozvinutý svět absolutně nepochopitelný. Odpovědní odborníci, politici, ale i běžní lidé by se měli probudit a tuto situaci neodkladně změnit. 

Dětství prožité v ústavní péči je v řadě případů rozsudkem o podstatnému selhání v dospělém životě. Není to ale otázka pouze samotných dětí, ale též státu. Je to mimořádně nákladný systém, který odčerpává obrovské prostředky, které by jinak mohly být směřovány do podpory selhávajících rodin a tím i smysluplného rozvoje společnosti.

Jste spolupředsedajícím celosvětového kongresu ISPCAN. Jak významnou událostí je kongres?

Jde o kongres největší odborné společnosti na světě, která se zabývá ochranou dětí – International Society for Prevention of Child Abuse and Neglect, která sdružuje tisíce odborníků napříč celý světem. Tato společnost jednou za dva roky pořádá celosvětový kongres. Letos je poprvé v Praze a poprvé i ve střední Evropě. Myslím si, že se to v tomto století už nebude opakovat, takže jde i pro Českou republiku o velmi významnou událost.

Na kongresu se schází stovky odborníků, kteří se zabývají ochranou dětí. Jsou to psychologové, lékaři, právníci, sociální pracovníci, ale i zástupci některých dalších profesí. Řešena jsou vždy aktuální témata ochrany dětí. Letošnímu kongresu jsme dali podtitul "Ochrana dětí v měnícím se světě".  Tímto jsme chtěli vyjádřit, že současná ochrana dětí je dnes skutečně jiná, protože se začíná objevovat řada rizik, o kterých pořádně ještě nevíme. 


Konference ISPCAN (International Society for Prevention of Child Abuse and Neglect/Mezinárodní společnost pro prevenci, týrání, zneužívání a zanedbávání dětí) se konala ve dnech 1. - 5. září v Praze.


Doc. PhDr. Radek Ptáček, Ph.D.: docent lékařské psychologie, klinický psycholog, soudní znalec a vedoucí oddělení vzdělávání České lékařské komory (ČLK). Dlouhodobě se zabývá nejširší problematikou dětské a forenzní psychologie. Působí na Psychiatrické klinice 1. LF UK a University New York in Prague. Publikoval více než 150 původních odborných prací v domácích i zahraničních odborných časopisech, které dosáhly přes 1000 citací v domácí i světové vědecké literatuře. Je odborných ředitelem občanského sdružení Národní institut pro děti a rodinu. Je řešitelem nebo spoluřešitelem řady vědeckých grantů i projektů v sociální oblasti. Je také členem redakčních rad několika významných vědeckých časopisů.


David Garkisch

Foto: Pixabay, CC0


Zrušit vztah ke komentáři

Mohlo by vás také zajímat