Nebál jsem se, že bych neudělal atestaci, ale aby mi nechyběl nějaký papír

V prvním díle rozhovoru s předsedou Sekce mladých lékařů ČLK a lékařem působícím na Gynekologicko-porodnické klinice VFN a 1. LF UK MUDr. Janem Přádou jsme se zaměřili hlavně na přesčasy a pracovní podmínky v nemocnicích obecně. Ve druhé části více rozebereme mladé lékaře.

Mnoho z nich odchází do zahraničí, a když už tu zůstanou, musí se mnohdy vyrovnat s celkem zkostnatělým systémem. Na spoustě věcí pracuje Sekce mladých lékařů ČLK i přímo s ministerstvem zdravotnictví. Na čem? Kde má vzdělávání lékařů mezery? A je platové ohodnocení lékařů po škole adekvátní?

V prvním rozhovoru jste zmínil projekt „Férové pracoviště“, problémy s přesčasy. Vyzdvihl byste ještě něco, co lékaře trápí, ale Sekce může řešení částečně ovlivnit?

Snažíme se obecně ovlivňovat postgraduální vzdělávání, abychom ho zjednodušili ve smyslu transparentnosti a elektronizovali ho. Administrativní zátěž je neúnosná. Bez nadsázky, osobně jsem se při atestaci nebál, že bych ji neudělal, ale aby mi nechyběl nějaký papír. (smích) 

Například elektronická přihláška na atestaci na stránkách ministerstva zdravotnictví nyní funguje tak, že ji vyplníte elektronicky na počítači a pak ji vytisknete a pošlete poštou. To je jejich elektronická přihláška, a přitom řešení se samo nabízí. Na vysoké škole někde ani nemají index, všichni všechno řeší přes elektronické systémy. Na ministerstvu to údajně řeší, ale pěkně dlouho a očividně se zatím nikdo neodhodlal bouchnout do stolu a říct: „Bude to takhle.“ Jenže se místo toho točí v začarovaném kruhu. Když ministerstvo rozštěpilo několik fakult a IPVZ (Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, pozn. red.), mohlo všechny zaštítit systémem. Dnes nedohledáte, jestli má člověk za sebou 10, nebo 50 výkonů, jestli má splněný ten či onen kurz. Nedejbože, když doktorka nastoupí na tři roky na mateřskou, vrátí se a musí se dohledat 10 let staré papíry. Bylo by fajn vidět zakřížkované, co je a není splněno k atestační zkoušce. Na těchto věcech se snažíme bazírovat, aby fungovaly.

Samotné atestační zkoušky fungují dobře?

Ne úplně. Dnes spíše povídáte o hypotetických záležitostech. Vytáhnete si tři otázky a jedete. V západních zemích přijde atestující lékař u zkoušky k pacientovi s popisem, co mu je, a má navrhnout možnosti vyšetření. Pro praxi jistě užitečnější než jen akademicky popsat téma. Popřípadě může jít o kombinaci obou záležitostí.

I podoba vzdělávacích programů má vypadat jinak. Mám radost, že jsem se stal členem vzdělávací rady ministerstva zdravotnictví, a považuji to za velký úspěch. Přece jen jako mladý lékař mám trochu jiný pohled na věc než ostatní lidé v radě, což jsou většinou profesoři a docenti. Kolikrát by i rádi něco udělali, ale nevědí co. Je dobré jim nabídnout i jinou perspektivu, než kterou znají.

Obecně hodně mladých lékařů odchází do zahraničí. Na jednu stranu je nezbytné nabrat zkušenosti, ale na druhou stranu je také důležité, aby se ti lékaři vraceli a za hranicemi nezůstali. Co pro to můžete udělat?

Snažíme se prostředí kultivovat tak, aby neodcházeli, ale aktivně jim v tom nebráníme. Zkušenost považuji za super věc, zvlášť když ji přinesou zpět do Čech. Takhle se moderní medicína dělá. Není jen česká medicína. Musíme dělat světovou medicínu. Personální vybavenost máme, stejně tak i kvalitu, takže musíme pokračovat. Pro zlepšení pracovního prostředí se snažíme dělat spoustu věcí (popsáno v první části rozhovoru, pozn. red.). Věřím, že se budeme přibližovat byť malými krůčky k zemím, se kterými se chceme srovnávat, a to nejen v medicíně, ale i obecně. Na druhou stranu odejít do ciziny není tak jednoduché. Bavili jsme se jen o záležitostech souvisejících s prací. Vedle toho jsou ale mimopracovní záležitosti – rodina, zájmy. Člověk musí být velmi motivovaný, aby se vytrhl z kořenů.

Chaos ve vzdělávání

Podle článku v Tempus Medicorum připomínkovalo 771 mladých lékařů v rámci průzkumu specializační vzdělávání. Údajně se nepodařilo vytvořit optimální systém, který by zaručoval vysokou kvalitu a jednoduchost získávání odborné specializace lékařů. V čem je hlavní problém?

V nekoordinovanosti a chaosu, ve kterém se lékaři vzdělávají. Sice existují vzdělávací plány a požadavky, které mají být splněny, ale na jejich dodržování a naplňování nikdo nedohlíží.

Existuje povinnost specializovaného vzdělávání?

V podstatě ne. Školitel, případně primář by měl specializované vzdělávání hlídat a někde to funguje lépe a někde hůře. Můžeme mít sebelepší systém, ale bez kontroly časem upadne a začne se šidit. Hodně by pomohlo zavedení elektronizace, protože dohledatelné věci budou lépe kontrolovatelné. S elektronickým systémem bychom navíc získali zpětně i data, jak se lékaři pohybují. Dnes o migraci lékařů nikdo neví. Plus minus víme, do kterého oboru se lidé zapisují, ale jelikož se zapisují u různých institucí, tak centrální registr na ministerstvu zdravotnictví je dost často poloúplný. Když jsme před třemi lety zjišťovali, jak se mladým lékařům daří, ministerstvo zdravotnictví nás poprosilo, jestli jim zmapujeme vyloučené lokality. (úsměv) Přitom nástroje na to mají, a hlavně v Sekci mladých lékařů jsou doktoři a doktorky pracující na plný úvazek, a když ne, jsou na mateřské. Rádi pomůžeme, ale nejsme zcela nevytížení.

Zjišťování vyloučených lokalit by mohli zvládnout úředníci…

Je to tak. My jsme schopní dostat k lidem dotazník, ale nejsme schopní vytvořit celý systém. Teda asi bychom byli, ale dělat něco ve volném čase, zadarmo a výsledky ještě odprezentuje někdo jiný… legrační. 

Díky konkrétním připomínkám v dotazníku jste mohli také vyselektovat obory, kde požadavky vzdělávání neodpovídají dnešní praxi, a budete jim věnovat zvýšenou pozornost. Které obory to jsou? 

Dost často se jedná o chirurgické obory, kde se uvedené zákroky buď nedělají, nebo se nedělají tak často, takže lékaři si je nemají šanci vyzkoušet. A když už taková operace nastane, je otázka, jestli k ní připustí zrovna začínajícího lékaře. V pracovní skupině je nás sedm a samozřejmě nerozumíme všem oborům. Snažíme se ale získat vyjádření profesionálů z oboru a organizací, které obor zajišťují, jestli je určité operace nutné splnit, když už se v podstatě nedělají.

Obory se neaktualizují jednou za čas?

Ano. Přesný interval ale stanovený není. Často se mění s vládou a novým ministerstvem zdravotnictví. Nemění se však všechny naráz, ale spíše se mění postupně na základě doporučení odborných společností. I kvůli této roztříštěnosti vzniká trochu chaos. Naštěstí spolupráce s ministerstvem zdravotnictví funguje v tomto ohledu dobře. Už vědí, že nejsme nějaká parta ochotníků, a posílají nám pravidelně věci ke konzultaci a k připomínkám. Pak samozřejmě záleží na tom, jakou váhu naše připomínky budou mít, ale často nám i odpovídají a pracujeme na změně.

Platy jsou po letech dobré, ale vykoupené množstvím hodin

Je první dva tři roky po škole platová odměna adekvátní? Je dostačující? Nebo opravdu lékaři před atestací živoří?

Když jsem zhruba před sedmi lety nastupoval, moje výplata činila 17 500 korun. Žádný zázrak, ale za další léta jsem se posunul jinam. Největší platový skok nastal ve chvíli, kdy jsem začal sloužit 20hodinové až 30hodinové služby. Ty ale neprobíhají jen ve všední den, ale i o víkendech, svátcích, v noci, na Vánoce. Otázka: Za kolik byste prodala své Vánoce strávené v nemocnici, a ne se svými blízkými? Samozřejmě jsme si vybrali obor, který naši přítomnost vyžaduje, a také k tomu tak přistupujeme. Platy jsou nakonec dobré, ale vykoupené množstvím hodin. Doktor, pokud dělá v nemocnici, nemůže si dovolit nesloužit, protože by tím výrazně klesla jeho životní úroveň ve srovnání s ostatními vysokoškolskými profesemi. A veřejnost by v této záležitosti měla stát za námi, protože snad nikdo nechce být operován někým, kdo stojí na nohou už 30 hodin.

Startovací plat je ale opravdu nízký, po šesti letech studia. Nedosahuje zdaleka výše průměrného platu…

Dneska už je ta částka asi o polovinu větší, ale i tak… Když člověk nastupuje do praxe, tak teoretická vybavenost je dobrá, ale praktická hodně individuální. Aby se nový člověk něco naučil, nemocnice nebo zdravotnické zařízení do něj musí investovat. To je pravda. Na druhou stranu už po dvou třech měsících ten nováček zvládne sám hodně věcí, které třeba starší lékaři dělat nechtějí. Nemocnice a lékaři v ordinacích investují čas a peníze, ale po pár týdnech se jim vložený čas a peníze začínají vracet a po roce se vrací desetinásobně.

Podle webových stránek nemocnice máte také na starost sociální sítě. Jak moc času vám správa sítí zabírá a pomáhá i tento způsob zlepšit komunikaci s pacienty? 

Ještě s několika členy jsme založili profil na Facebooku. Považovali jsme ho ve třetím tisíciletí za nezbytnost. Už naštěstí sociální sítě v nemocnici na starost nemám, a to od první vlny koronaviru. Najali profesionála. I zde totiž pochopili, že je musí mít na starost člověk, který jim rozumí. Odborně s námi občas některé záležitosti konzultují. Navíc v období začátku pandemie se hodně řešil doprovod otců k porodům, a dokonce i naše soukromé mobilní telefony a e-maily byly zavalené výhružnými zprávami. Rychle jsem tak kvitoval, že můžu dát od sociálních sítí ruce pryč. V porodnictví hrají emoce vždy velkou roli a s opatřeními byly dvojnásobné. 

Nakonec se ještě zeptám, ve vizitce v Sekci mladých lékařů máte, že jste mezi hlavními představiteli nejaktivnějším sportovcem. Jak to s prací zvládáte?

Snažím se maximum práce vmáčknout do pracovní doby, a když už se zaklapnou dveře, tak vypínám a snažím se vyčistit si hlavu. Work-life balance považuji za jednu z nejdůležitějších věcí, abych lékařství mohl dělat i za dvacet třicet let. Svoji práci miluji, ale také miluji spoustu dalších věcí, které s prací nesouvisí. Jsem ochotný v nemocnici pracovat na 100 procent a něco navíc, ale potřebuji si také odpočinout a sport je pro mě ideální. Navíc si myslím, že doktor by měl jít příkladem a disponovat fyzickou kondicí. Mnohdy dlouhé služby v noci a o víkendech jsou o fyzické výdrži a výkonnosti.

Možná i tento přístup hraje do karet pro zlepšení podmínek. Přece jen podle několika průzkumů se ukazuje, že pro mnoho mladých lidí už není pro výběr práce stěžejní výše platu, ale možnost flexibility a vyváženosti práce a volného času.

Dřív souviselo vysoké pracovní vytížení i s tím, že se člověk mohl podívat někam za hranice. Dnes už můžeme všichni vyjet v rámci volného času. Když se bavíme o platech, osobně bych nepotřeboval více peněz, ale bral bych více volného času. A podobně uvažuje hodně doktorů, kteří odchází z nemocnic. Ne kvůli penězům, ale chtějí méně pracovat, aby viděli své rodiny, přátele, dělali koníčky. Když by to tak měli nastavené všichni, tak se systém musí změnit.

Předseda Sekce mladých lékařů ČLK a lékař působící na Gynekologicko-porodnické klinice VFN a 1. LF UK MUDr. Jan Přáda (zdroj: Sekce mladých lékařů ČLK, užito se souhlasem Sekce mladých lékařů ČLK)

Autor: Pavlína Zítková

Foto: Shutterstock