Medici na ulici: Pomáhají lidem bez domova, obvazují rány, tiší smutek

Zatímco jiní se od bezdomovců štítivě odvracejí, oni je sami vyhledávají a oslovují. Nabízejí pomoc a podporu. Říkají si Medici na ulici a přesně tím jsou - studenti medicíny, kteří ještě zdaleka nepatří mezi lékaře, ale už pomáhají a starají se o ty nejslabší, o lidi bez domova.

article

Boty, které se i jejich majitelé bojí sundat a pod nimi zčernalé odumřelé prsty a rány plné červů - to jsou případy, s nimiž se potkávají studenti lékařství sdružení pod hlavičkou Medici na ulici. Před zákonem mají stejné postavení jako kdokoli jiný, nesmí předepisovat léky, nesmí aplikovat injekce, stanovovat diagnózy, vydávat žádanky do nemocnice. Přesto už něco umějí a neváhají to použít.


Medička: Nemůžu se koukat na lidi s ranami jako ze středověku

Je až obdivuhodné, co tihle studenti dělají. Sami se organizují, sami si shánějí zdravotnický materiál a nakonec vlastně i své pacienty - to všechno při náročném studiu medicíny a ve svém volném čase. A pochopitelně úplně zadarmo.

"Každý, kdo má zdravotní problém, si podle mě zaslouží pomoc zdravotníka. To je podle mě etický základ medicíny. Nemůžu se koukat na to, že ve 21. století tady v bohatém evropském městě chodí lidé s ranami jako ze středověku," vysvětlila Našemu zdravotnictví své motivy mladá medička a členka skupiny Anna Ouřadová.

Běžně v Praze funguje skupina mediků čtyřikrát týdně, ale na zimu se chystají přidat v péči o bezdomovce ještě jeden den. Se svými klienty se potkávají v záchytných centrech, u stanic metra nebo je dokonce sami oslovují na ulici. 

"Chodíme tam, kde ostatní už pracují. Třeba s ekumenickým hnutím Sant’Egidio - oni jednou týdně rozdávají jídlo na Vltavské a my si tam přineseme terénní batoh a ošetřujeme. Nebo chodíme s terénními pracovníky Armády spásy a oslovujeme vytipované lidi přímo na ulici,  jestli nemají zdravotní problém a nechtějí od nás pomoc," popisuje práci Mediků na ulici Anna Ouřadová.


Pro mediky na ulici je bezdomovec často první živý pacient

Jak sami tvrdí, těch "skalních" je asi třicet, z toho pět mediků tvoří nejužší jádro organizace. Ale nejde jen o budoucí lékaře, ve svých řadách mají i několik dívek, které studují obor zdravotní sestra. Mezi studenty sami pořádají nábor a i když někoho zaujmou jen krátce, přesto za to děkují.

"Je spousta těch, co se zúčastňují unikátně a přijdou se podívat jednou dvakrát. Často to přiláká i studenty těch úplně nejnižších ročníků, protože konečně vidí živého pacienta. I to je pro nás důležité, ne každý se musí zapojit natrvalo," říká další člen skupiny, medik Václav Melenovský.


Soucitní medici hledají mezi studenty své nástupce

I když mají studenti mezi sebou rozpisy služeb, skupina funguje spíše neformálně a prezentuje se prostřednictvím profilu na Facebooku. Není registrovaným spolkem ani organizací, protože by to bylo administrativně příliš složité. Navíc si studenti musí skupinu neustále předávat s tím, jak odcházejí ze školy do běžné lékařské praxe.

Současné vedení Mediků na ulici se už na odchod také chystá a proto oslovilo studenty pražských lékařských fakult, aby po nich "žezlo" znovu převzali. Na hodinovou přednášku o práci s lidmi bez domova přilákali asi dvacítku nových studentů.

Sami organizaci převzali od svých předchůdců. Na jejím úplném začátku stojí někdejší studentka 3. lékařské fakulty UK Andrea Pekárková, která ji v dobách svých studií v Praze založila. Dnes je lékařkou, členkou Armády spásy a pod touto organizací také provozuje v Ostravě svoji Ordinaci pro chudé.

"Ona poprvé přivedla studenty na zimní noclehárny bezdomovců a tak to vzniklo. My jsme o tom slyšeli v prváku, druháku, ale už to moc nefungovalo. Tak jsme to před asi třemi lety obnovili," vysvětlila Anna Ouřadová.


Většinou převazujeme rány...

Medici nejsou hotoví lékaři a jako takoví nemají o nic větší možnosti nebo pravomoci než běžný člověk. Umí ale ošetřovat a to je to hlavní - tedy vedle ochoty dělat práci s lidmi, nad kterými pomyslně i doslova často všichni ostatní ohrnují nos.

"Většinou jsou to převazy ran. Obvykle to znamená, že se sundá starý obvaz, dá se tam dezinfekce, dá se tam sterilní krytí a zabalí se to stahovacím obvazem. Ona je to práce, kterou by mohl ten klient zvládnout dokonce sám - omýt ránu, napatlat mastičku. Někdy si tam třeba ale ani nedosáhne, tak je pro něj lepší, když ho ošetříme my," popisuje nejběžnější práci Mediků na ulici Václav Melenovský.

Práce to asi není nijak příjemná, a to i když si odmyslíme, že ji studenti často dělají jen tak pod širým nebem a ve výbavě terénního batohu mají dokonce i baterky, aby si mohli posvítit. "Většinou to bývají bércové vředy nebo chronické rány. Bývá to z nedostatku hygieny, zanedbání a obecně jde o špatný zdravotní stav. Ono tam hraje roli i to, že ti lidé stojí na nohou a ani dost často nespí v horizontální poloze, takže to dopadá na nohy. Jde i o to, že z běžné banální malé rány, kterou má občas každý, se kvůli špatné hygieně vyvine zdravotní problém," říká budoucí lékařka Anna Ouřadová.


Červi v ráně jsou strop. Ale tak hrozné to není...

Ve studiu to medikům nijak nepomůže a žádné výhody u zkoušek z toho pro ně neplynou. Oni sami to ale vidí jinak. "Pro nás je to třeba hrozně přínosné v té komunikaci s pacientem, kterou se ve škole nenaučíte," míní Václav Melenovský. "Když budu jednou dělat třeba na interně, tak až mi přivezou takového pacienta, budu vědět, jak jeho situaci dál řešit a na jaké organizace se obrátit," přitakává Anna Ouřadová.

Proti svým spolužákům možná budou mít jednou i výhodu v tom, že se už potkali se skutečnou realitou. A nejspíš tou nejhorší. "Pro mě byly nejvíc šokující třeba omrzliny nebo zanedbané rány po amputaci. Člověk tu nohu rozváže a zjistí, že tam je prostě černý palec a červi v ráně. To je takový strop, který člověka vyděsí, ale ono to ve skutečnosti není tak hrozné. Červi přitom nejsou nebezpeční, nekróza je ale extrémně nebezpečná," v klidu vypráví Anna.

"Pán, o kterého jsme se starali nedávno, si například nesundal boty čtrnáct dní, protože se na to nechtěl ani podívat," popisuje Václav běžné strasti, se kterými se medici u bezdomovců setkávají a pokračuje: "Některé ty chronické rány nejsou úplně hezké a ani v nemocnici je člověk běžně asi nevidí. Na druhou stranu většina lidí, co se k nám přidá, nakonec řekne, že si mysleli, že to bude horší. Dost často ale mají naši klienti nějakou psychiatrickou diagnózu a proto s nimi bývá ta komunikace dost specifická. Mezi psychiatrické pacienty patří asi víc než polovina lidí bez domova."


Za péči o bezdomovce ocenila mladé mediky i Univerzita Karlova

To, že medici z ulice za svoji práci nezískávají ve škole a při studiu žádné výhody, neznamená, že by si jich nikdo nevšímal. Loni získali Cenu Miloslava Petruska za prezentaci Karlovy univerzity.

Při této příležitosti ve svém prohlášení vystihli nejspíš to nejdůležitější a přesto nejméně viditelné. "Věříme, že našim klientům přinášíme naději, důstojnost a pocit rovnosti a mnohdy teprve ve druhé řadě ošetření," uvedla pětice oceněných studentů Anna Ouřadová, Rut Habartová, Václav Melenovský, David Varyš a Marek Havrda.

Navazují na celosvětové hnutí Street Medicine, které v devadesátých letech rozpoutal ve Spojených státech internista Jim Withers. Heslem všech, co se k němu přidávají, je: "Dokud budou lidé spát na ulicích, pod mosty, podél řek, budeme jim poskytovat zdravotní péči přizpůsobenou jejich realitě."


Vděk lidí bez domova je větší než člověk zažije v nemocnici

Velmi rádi mezi sebou uvítají další posily z řad mediků či budoucích sester. Zájem mají spíše o vyšší ročníky, ale neodmítnou ani nadšené nováčky z fakult. "Měli by to být studenti medicíny nebo všeobecného ošetřovatelství v Praze. Snažíme se o to, aby to byli spíš studenti vyšších ročníků - od třetího výš, ale teď za námi přišel třeba kluk z prváku, že by se rád zapojil a samozřejmě jsme mu neřekli ne," řekl Václav Melenovský.

Medici na ulici zatím fungují v Praze a začínají také v Brně. "My se právě teď snažíme oslovit s tím nápadem i studenty jiných fakult v Plzni, Olomouci nebo Ostravě. Chtěli bychom to prostě zkusit rozšířit," říká Anna Ouřadová, která se brzy z řad mediků přesune mezi lékaře a ráda by viděla, že dosavadní úsilí bude pokračovat.

Co z toho studenti mají? Kromě neocenitelných zkušeností vlastně jen poděkování. Lidé bez domova toho pro sebe a ani pro ně víc nemají. "Řekl bych, že ten jejich vděk je mnohem větší než člověk zažije v nemocnici. Je to opravdu upřímný vděk i za to, že jim dáme jen nějakou mastičku," dodal Václav Melenovský.


David Garkisch

Foto: Facebook / Medici na ulici 



Anketa

Chcete poděkovat Medikům na ulici?

Celkem hlasovalo 61 čtenářů.
Zrušit vztah ke komentáři

Mohlo by vás také zajímat

Příběh: Když lékař ze záchranky potřebuje záchranku. Kvůli chilli

Jenom nám tekly slzy, píše sestra o setkání pacientů a kobylky Hoogy