Jaká je situace ve zdravotnictví očima mladých lékařů?

Vzdělávání

Vzdělávání lékařů patří mezi klíčové úkoly fungujícího zdravotnictví, ale samozřejmě i lékařů samotných. Pokud chceme poskytovat nejlepší možnou péči na základně posledních poznatků medicíny, je to nikdy nekončící proces.

Klíčovým bodem vzdělávacího procesu je atestace, protože do té doby je vzdělávání lékaře značně závislé na zdravotnickém zařízení, kde mladý lékař pracuje, a institucích, které ho dále mají poskytovat. 

Tato roztříštěnost systému může být na jednu stranu výhodou, protože lze absolvovat na mnoha místech. Na druhou stranu o sobě jednotliví klíčoví hráči (nemocnice, fakulty, IPVZ, MZČR) nemají ponětí, nepředávají si informace, jak by měli, a dále selhává jakákoliv kontrola a případně regulace. Nevíme přesně, kolik lidí se v jednotlivých vzdělávacích plánech pohybuje, jak dlouho jim předatestační příprava trvá, jestli množství povinných kurzů je vypisováno adekvátně a ve vhodných termínech. Vše je korunováno absurdní přemírou administrativy a prakticky nulovou digitalizací. 

K celkovém zmatku přispívá, že v mnoha oborech se pohybují lékaři s různými vzdělávacími plány, a tedy různými povinnostmi k atestační zkoušce. Navíc ne všechna zdravotnická zařízení mají a měla akreditace na dané obory a plány. Do toho se přidává ještě nutnost absolvovat množství povinných stáží, často stovky kilometrů od domova. Jako by toto vše nestačilo, to, že je pro nás atestační příprava v podstatě nutností, bývá často zneužíváno zaměstnavatelem k odůvodnění jinak zcela nepřijatelných pracovních podmínek.

Samostatnou kapitolou je poté kvalita na jednotlivých pracovištích. Dle průzkumu Lékaři 2022 (dr. Michenka), který zde již byl publikován, selhává supervize, kdy cca polovina lékařů v přípravě nemá dostatečný dozor. Dále asi 40 procent lékařů nemá vůbec dané kompetence a dalších 20 procent neví, jaké vůbec má. A u 60 procent navíc tento systém kompetencí vůbec nebyl dodržován. Asi 40 procent lékařů tak musí dělat v průběhu atestační přípravy výkony, na které nejsou kvalifikováni. A v neposlední řadě 50 procent lékařů se setkalo s diskriminačním chováním. 

Platové podmínky

Platové podmínky lékařů v ČR rozhodně nejsou nijak zázračné a často prezentované údaje o průměrném platu jsou vytrženy z kontextu přesčasových hodin. Protože průměrná odpracovaná doba dá u většiny lékařů dohromady 1,5 až dva plné úvazky. Vzhledem k základním platovým podmínkách, kdy lékaři jsou do služeb (kromě kolegiality) motivováni právě finančně, to vytváří toxické podmínky a začarovaný kruh, ze kterého lékaři velmi rádi odejdou při první nabídce důstojnějšího pracovního prostředí. Služby tak nesmějí být chápány jako zvýšení platu, ale jako práce přesčas, práce navíc. Stejně jako kdybychom chodili do jakékoliv jiné práce po pracovní době… 

Na Slovensku se podařilo kolegům vybojovat výrazné navýšení platů, kdy absolvent má nyní zhruba o deset procent více než v ČR a atestovaný o cca 40 procent. Vzhledem k tomu, jak moc je české zdravotnictví závislé na slovenských kolezích, může toto vést k poměrně zásadnímu problému. Již dnes můžeme pozorovat, že práce v ČR prostě pro řadu kolegů ze Slovenska není atraktivní. 

Dalším problémem je navýšení platové třídy pro absolventy základního kmene. Tento krok je sám o sobě jistě pozitivní a zaslouží pochvalu. Nicméně bez adekvátního posunutí platových tříd atestovaných lékařů se jeví kontraproduktivní. Vede k situacím, kdy v nemocnicích mnohdy mají mladí atestovaní lékaři zodpovědnost za významně mladší kolegy, zároveň mají ale stejné finanční ohodnocení. To může působit výrazně demotivačně a vést k tomu, že jedinou motivací dokončení atestace jako takové bude možnost toto prostředí definitivně opustit.

Pracovní podmínky

Asi nejzásadnějším problémem, který demotivuje mladé lékaře vůbec od toho, aby vstupovali do systému českého zdravotnictví či aby ho časně neopouštěli, jsou pracovní podmínky, konkrétně přesčasy. Zaměstnavatel dle zákoníku práce (§ 93) může nařídit zaměstnanci práci přesčas v rozsahu 150 hodin za rok, pokud se na tom se zaměstnancem smluvně dohodne, může zaměstnanec odpracovat maximálně 416 hodin/rok. Dle několika našich průzkumů z minulých let i z aktuálně posledního průzkumu kolegů ze spolku Mladí lékaři vyplývá, že tato čísla nejsou nic než jen bezcenné údaje na papíře. Průměrný počet přesčasových hodin se pohybuje okolo 80 měsíčně a asi deset procent lékařů se blíží 160 hodinám přesčasů za měsíc. Pouze asi polovina lékařů odchází po službě domů, a musí tak vyčerpaná a nevyspalá pečovat o pacienty. O kvalitě péče a riziku chyby asi netřeba vést dlouhé diskuse. 

Právě z tohoto důvodu s hlubokým znepokojením vyjadřujeme nesouhlas se změnou zákoníku práce, která by zavedla další dohodnutou práci přesčas ve zdravotnictví. 

Tato neuvážená a riskantní změna by měla devastující dopad na kvalitu péče, zvýšila by únavu a ohrozila bezpečnost pacientů, veřejnosti a samotných lékařů a dalšího zdravotnického personálu. Navrhované zavedení další dohodnuté práce přesčas ve zdravotnictví by mohlo vést k dalšímu chronickému přetěžování personálu nepřetržitých provozů. Únava způsobená tímto nadměrným pracovním vytížením by vážně ovlivnila jejich schopnost soustředit se, rozhodovat a zvyšovala by riziko chyb, které by mohly mít pro pacienty fatální následky.

Nesmíme opomíjet, že zavedení další dohodnuté práce přesčas ve zdravotnictví by mělo negativní vliv na profesní a soukromý život zdravotníků. Dlouhé pracovní hodiny a nedostatek času pro odpočinek a regeneraci by měly nepříznivý dopad na jejich osobní život, rodinné vztahy, volný čas a osobní rozvoj. Tato situace by mohla vést k vyhoření a dalšímu odchodu kvalifikovaných zdravotníků ze systému, který je již teď v krizi.

Chceme zdůraznit, že naše stanovisko je zaměřeno na ochranu jak pacientů, tak samotných lékařů a dalších zdravotníků. Jsme přesvědčeni, že kvalita poskytované zdravotní péče by neměla být obětována populismu, a společně s Českou lékařskou komorou vyzýváme k nalezení jiných řešení, jež budou respektovat práva a zdraví lékařů a zároveň zajistí vysokou kvalitu péče. 

Je nám samozřejmě jasné, že tato situace se nevyřeší jako mávnutím kouzelného proutku, nicméně legalizace těchto nesmyslných přesčasů jen přispěje k prodloužení této tristní situace, místo aby se hledalo konstruktivní 
řešení. Za zmínku stojí i to, že ani navýšení množství přesčasů na 832 za rok nepomůže asi deseti procentům nemocnic, aby pracovaly v legalitě. O bezpečnosti provozu radši pomlčím.

Závěrem bychom chtěli zmínit a uvést na pravou míru pár věcí, které jsou nám často vytýkány.

Mladá generace lékařů není líná, jen chce trávit čas také se svou rodinou, přáteli či mít prostě někdy volný čas. Po poměrně náročném šestiletém studiu se mladý lékař dostane do prostředí, kde je normální pracovat 60 a více hodin týdně, v noci, ve víkendy, svátky. Do toho se musí odborně vzdělávat, absolvovat spoustu povinných stáží a kurzů, atestační zkoušku. Samozřejmě se snažíme trochu žít, chceme založit rodinu, zajistit bydlení, vídat se s přáteli, pěstovat koníčky. 

Častým argumentem je pak to, že během hodin navíc se toho spoustu navíc naučíme. Ve službách je přínos učení ale diskutabilní. To nejsou lékaři vzděláváni během dne? Je pět ráno po probdělé noci ideální čas na učení pro 
lékaře a pacienty? A ve tři odpoledne po probdělém dnu, noci a dalším dnu už asi vůbec ne…

Nepozbýváme respekt vůči starší generaci a jsme si vědomi, čím si asi prošla. A přesně proto to nechceme zažít taky. Proto když máme možnost volby odejít za lepším, prostě to uděláme. Asi jako kdokoliv v jakékoliv jiné profesi. Důležité je pro udržitelnost zdravotního systému lidi motivovat, ne penalizovat a zastrašovat. A taktéž je potřeba prohlédnout, že medicína může být pro některé posláním, ale pro spoustu lidí je prostě povoláním. A že je normální chtít ve svém povolání normální pracovní podmínky. 

Stejně všichni víme, mladí i staří, že budeme pracovat nakonec více než standardních 40 hodin týdně, protože někdy k tomu budeme přistupovat jinak než jen jako k zaměstnání. Ale toho nemůže být systémově zneužíváno.

Přesto a právě proto chceme vést konstruktivní debatu o tom, jak udržet zdravotnictví pro nadcházející dekády. A to nejen pro pacienty, ale i pro lékaře.

Aby to pro ně byla atraktivní volba povolání a neutíkali z něj těsně poté, co prozřou drsnou realitu. Protože pouze kvalitní vzdělávání, kvalitní pracovní podmínky a kvalitní finanční ohodnocení povedou k zajištění kvalitní péče o pacienta. 

Bohužel ne všichni s námi tuto diskusi vést chtějí. Koneckonců, i pan ministr Válek řekl, že „když se vám to nelíbí, tak dejte výpověď“. Nicméně tím se nesmíme nechat odradit. Úkolů je mnoho a nejsou jednoduché. A přesně proto na nich musíme začít co nejdříve pracovat.

Autoři: MUDr. Jan Přáda / MUDr. Marie Svobodová, Sekce mladých lékařů ČLK

Foto: Shutterstock