Životním posláním chirurga by měla být úcta k historii medicíny, říká v rozhovoru profesor Dvořák

Pane profesore, byl jste pasován na Rytíře českého lékařského stavu. Jde o titul, který získává každoročně významná osobnost české medicíny a již volí členové volebního grémia ČLK. S jakými pocity jste přijal toto ocenění?

První pocit bylo překvapení, pak velká radost a vděk všem lékařům, kteří se na mém nominování podíleli. Radost byla záhy vystřídána pokorným zhodnocením všeho, co jsem během 55 let chirurgii, a hlavně nemocným dal. Takto vysoké ocenění mě utvrdilo v přesvědčení, že chirurgie je obor pro lékaře časově neomezený a že jde opravdu o poslání, jehož cíle se mi tímto jmenováním snad skutečně podařilo splnit.

Vrátím se zpátky o mnoho let do FN Motol, kde jste vedl chirurgickou kliniku. Tenkrát se vás chtěla dost nevybíravě zbavit tehdejší ředitelka nemocnice (a nynější vysoká úřednice Ministerstva zdravotnictví) Ing. Helena Rögnerová. Lékařský odborový klub okamžitě vyhlásil na vaši podporu protest, což byla vůbec první akce LOK v historii. Přesto, že jste dosáhl satisfakce, z kliniky jste odešel a začal pracovat v okresní nemocnici v Karlových Varech. Jak těžké bylo odejít z centra, z fakultní nemocnice, do malé nemocnice? 

Do roku 1997 jsem vykonával funkci přednosty chirurgické kliniky 2. LF UK v Motole. Devadesátá léta přinesla řadu změn v operačních postupech i organizaci chirurgické péče. Dařilo se nám podchytit a zavést řadu těchto moderních trendů. Kromě toho byla při chirurgii založena nadace a tzv. Družstvo chirurgů, které finančně přispívaly na nákup chirurgické literatury, výjezdy na kongresy a vybavení jednotlivých stanic. Nepřehledná ekonomická situace Motolské nemocnice se odrazila i na naší chirurgii, trocha závisti a někdy i touha po moci vedly k mému odvolání z funkce přednosty. Odpor řady kolegů, mediků i lidí vedl k tomu, že jsem do roka po vyhraném novém konkurzu měl být instalován opět do vedení kliniky. Byly v tom ale podmínky, které mne nutily ke kompromisům, a proto jsem oznámil tehdejšímu ministru školství a zdravotnictví, že místo nepřijímám.

Odcházelo se mi po 30 letech těžko, ale velkorysostí primáře Stanislava Kubína jsem přijal místo v nemocnici v Karlových Varech. Díky vedení nemocnice i všem kolegům jsem se dostal do prostředí s velmi dobrými znalostmi i zkušenostmi v chirurgii a od počátku mi bylo umožněno předávat své zkušenosti z Motola a rozvíjet některé další operační metody. Po 25 letech v karlovarské nemocnici mohu říct, že se zde cítím šťastný.

Vytvořil jste z  karlovarské chirurgie špičkové pracoviště. Významné zejména v operacích štítné žlázy. Jste důkazem, že skvělá medicína se dá dělat a dělá i v menších nemocnicích a nejenom v těch velkých. Jak těžké bylo vytvořit takové pracoviště v podmínkách nejprve okresní a pak krajské nemocnice?

Řada kolegů již při mém nástupu patřila mezi velice zkušené chirurgy, takže jsme prakticky okamžitě mohli navázat na budování centra pro operace štítné žlázy, zavedli jsme některé operace slinivky břišní a operace plic. V dnešním kolektivu řada chirurgů provádí standardní operace štítné žlázy a mne osobně těší, že po mém odchodu nastoupí na mé místo nejméně jeden zkušený tyreoidální chirurg.

Roky sledujete českou medicínu a zejména chirurgii. Jak se za ty roky změnila chirurgie a jak se změnila medicína obecně?

V 6. století před naším letopočtem byl v Indii sepsán souhrnný lékařský spis zvaný Sušrut samhitá, o kterém jsem se zmínil v děkovné řeči při pasování. Jestliže se text trochu upraví do mluvy dnešní doby, pak musím konstatovat, že i po tisíciletích jsou základní principy platné a neměnné. 

Samozřejmě se chirurgie i medicína v mnoha směrech změnily a budou dále měnit. Jen namátkou zmiňuji, že v chirurgii přibývá subspecializací a to vede k trvajícím diskusím o tom, zda ještě existuje všeobecná chirurgie, nebo již zanikla. Sám se přikláním k tomu, že v současnosti trvá a je stále potřebná. 

Miniinvazivní chirurgie zcela změnila řadu operačních postupů. Nelze zde zmínit všechny pokroky v technologiích a diagnostických metodách, ale dvě základní pravdy bych ještě rád podotkl: chirurg bez interdisciplinární spolupráce s kolegy jiných odborností dnes již nemůže sám správně rozhodovat ani léčit. 

Životním posláním chirurga by měla být úcta k historii medicíny, která je pramenem mnoha moudrostí. Měl by si vážit svých učitelů, jejich znalostí, morálky a nasazení. Měl by vědět, že chirurgii může mít rád jen tehdy, když s velkou pílí získá dostatek teoretických znalostí a s trpělivostí a jistou lehkostí si osvojí někdy i náročné operační postupy a návyky. Pak se mu chirurgie odvděčí klidem a rozhodností při operování, klidným svědomím, klidným spánkem a klidnou a tichou radostí s uzdravujícím se nemocným. Jeho cílem nesmí být jen brilantně provedený operační výkon, ale také upřímný, chápavý a přitom důstojný vztah k duši i tělu nemocného člověka.

Česká republika se potýká s personálními problémy na všech úrovních. Jak vnímáte tento problém? Karlovy Vary jsou blízko k Německu, kde pracuje mnoho českých kolegyň a kolegů. Lze konkurovat sousedům, kteří si práce lékařů více váží?

Zcela jistě naši chirurgové mohou svými znalostmi a  zkušenostmi konkurovat úrovni péče poskytované v příhraničních německých nemocnicích. S čím však konkurovat nemohou, je finanční ohodnocení jejich práce. Je škoda, že za hranice odešla řada výborných lékařů, kteří by v našich nemocnicích zastávali významnější místa než tam, kde pracují. Obecně vnímám jako velký problém nedostatek lékařů a sester zejména v okresních a krajských nemocnicích a podobný problém mají i příhraniční zařízení v Německu.

Jaká je česká medicína v roce 2024? Kde vidíte největší problémy?

Jsem si jist, že česká medicína poskytuje svým nemocným péči přibližně stejnou, jaká je ve většině západoevropských zemí. Samozřejmě, že v některých oblastech rozdíly jsou, jsou rozdíly také v architektuře a vybavení nových zařízení, financování od státu a pojišťoven a platové ohodnocení personálu na všech úrovních.

Pregraduální studium, i když se na různých fakultách liší, je ve srovnání se světem 
na velmi dobré úrovni. Kromě tíživé situace s nedostatkem personálu vidím i velký problém s postgraduálním vzděláváním lékaře. Systém, který se rozpadl před 30 lety, se stále nedaří konsolidovat, v některých oblastech je vzdělávání přebujelé až zbytečné, u některých odborností naopak nedostatečné. 

Jsem optimista a vím, že většina dnešních studentů bere svou cestu vážně, budou z nich obětaví a zkušení lékaři. To, že někteří studenti medicíny v 6. ročníku prohlásí, že jejich cíl je hodně volného času, dostatek peněz a snad také trochu zajímavý obor, považuji za výjimku, která nezaslouží následování.

Ví se o vás, že rád malujete obrazy. Jak se doplňuje medicína a malba? Jaké máte jiné koníčky?

Myslím, že medicínu může vhodně doplňovat jakýkoliv koníček. U mě je to malování, kdy při poslouchání písniček, které mám rád, nebo i vážné hudby se pokouším namalovat místa, která pro mne v životě něco znamenají. Je to především Praha a jižní Čechy. A když mi někdo dílo pochválí, je to impulzem k dalšímu obrazu. Kromě malování rád jezdím na kole, lyžuji a přiznávám, že i rád jezdím po krajině autem.

Autor: Michal Sojka
Foto: Martin Kubica