Únava ze soucitu. O co jde a jak jí předcházet?

Asi jsme všichni již slyšeli o syndromu vyhoření či depresi. Víme, jak vznikají, jaké jsou příznaky a jak proti nim bojovat. Méně známý je však koncept „únavy ze soucitu“ (z angl. „compassion fatigue“). 

Negativní aspekty pečujících profesí mohou závažně a  silně ovlivňovat životy zdravotníka i  jeho rodiny a  blízkých osob. Samozřejmě i jeho pracovní výkon a kvalitu poskytované péče. 

Samotné negativní dopady jsou umocňovány závažností traumatizujících vlivů, kterým je pomáhající osoba vystavena (např. přímý kontakt s vážně nemocnými 
pacienty,  oběťmi násilí apod.). 

Mezi negativní dopady výkonu zdravotnických profesí, kam řadíme zvláště vyhoření, depresi, sekundární traumatizaci, (ale také zvýšené užívání návykových látek), spadá i tzv. únava ze soucitu (Stamm, 2010). 

Jedná se o  stav biologické, psychické a  sociální akceschopnosti a únavy v důsledku empatického stresu plynoucího z interakce s pacienty, kteří zažili nebo prožívají traumatickou událost (Alqudah & Sheese, 2020). Často bývá u  pečující 
osoby přítomna přehnaná identifikace s  pacienty a  jejich životními příběhy, nedostatečná emocionální podpora na pracovišti, nedostatečná péče o sebe sama a problémy v některé z oblastí osobního života (např. rodinné problémy) (Radley & Figley, 2007; Rohwetter, 2022). Únava ze soucitu není důsledkem osobního traumatizujícího zážitku, ale zážitku, který je zprostředkován prostřednictvím péče.

Často extrémní stav napětí a zaujetí emocionální bolestí a/nebo fyzickým strádáním těch, kterým je pomáháno, může u pečující osoby vyvolat sekundární 
traumatizaci. V případě, že je doprovázena vyhořením, dochází ke vzniku únavy ze soucitu (Cocker a Joss, 2016). 

Důležitou roli ve výše uvedeném modelu hraje také tzv. spokojenost ze soucitu (z angl. „compassion satisfaction“), která může přechod mezi vyhořením a sekundární traumatizací v únavu ze soucitu zastavit či zpomalit. Spokojenost ze soucitu je chápána jako protipól únavy ze soucitu. 

Souvisí se spokojeností a dobrým pocitem, který plyne ze zmírnění utrpení pacientů a pacientek, z  možnosti pomáhat druhým, mírnit jejich bolest a utrpení (Stamm, 2010).

Příznaky únavy ze soucitu

Mezi hlavní příznaky únavy ze soucitu náleží ztráta schopnosti a snahy vcítit se do pacienta a zůstat v kontaktu s jeho utrpením (byť si ho nepřipouštět osobně). 

Při kontaktu s  pacienty bývají pečující osoby netrpělivé, znuděné či zlehčují problémy druhých (Rohwetter, 2022). Dále je únava ze soucitu charakterizována fyzickým i psychickým vyčerpáním, hněvem a podrážděností, negativním chováním při zvládání stresu včetně zneužívání alkoholu a drog, sníženým pocitem radosti nebo spokojenosti z práce, zvýšenou absencí a zhoršenou schopností rozhodovat a pečovat o pacienty/klienty (Mathieu, 2007; Sorenson et al., 2016; Nolte et al., 2017). 

Může dojít k narušení schopnosti konstruktivně regulovat silné afekty, negativní pocity vůči vlastnímu já, pocity bezmoci, chaosu, slábne smysl pro humor a schopnost zlehčení situace (Rohwetter, 2022). 

Vyhoření

Vyhoření je jedním z negativních dopadů péče o druhé, které může vést k únavě ze soucitu. Většina lidí má v současné době alespoň částečnou představu o tom, co je to vyhoření. Podle Světové zdravotnické organizace (World Health Organization, WHO) se jedná o syndrom vyplývající z chronického stresu na pracovišti, který se nedaří úspěšně zvládat. Je charakterizován třemi dimenzemi:

1) pocity ztráty energie nebo vyčerpání; 

2) zvýšený mentální odstup od své práce nebo pocity negativismu či cynismu souvisejícími s prací; 

3) snížená profesní účinnost (WHO, 2018). 

U pečujících osob se syndromem vyhoření se projevuje vysoká míra depersonalizace (pohled na pacienty jako na diagnózy, nemoci nebo případy, nikoliv jako na lidi), vysoká míra emočního vyčerpání (pocit, že člověk vydal vše, co mohl, veškerou svou energii a soustředění, a nakonec mu došly zdroje), nízká úroveň úspěchu, která vede k pochybnostem o schopnostech, úsudku a vědomostech. 

Mezi další příznaky vyhoření u pečujících osob patří neustálá únava a vyčerpání, zvýšené riskování, hněv a kritika sebe samého, zvýšené pochybnosti a  nejistota, pocit neschopnosti pomoci, zvýšená podrážděnost, negativita a cynismus (WHO, 2018; Alqudah & Sheese, 2020). Tyto negativní pocity mají obvykle pozvolný nástup. Mohou odrážet pocit, že úsilí pomáhajících osob nemá žádný význam, nebo mohou být spojeny s velmi vysokým pracovním zatížením nebo nepodporujícím pracovním prostředím (Stamm, 2010).

Je zjevné, že vyhoření má řadu fyzických, psychických i profesních důsledků, které následně ovlivňují péči o pacienty/klienty. Zatímco únava ze soucitu úzce souvisí s pomáhajícími profesemi, vyhoření se může projevit u jakékoliv profese.

Sekundární traumatizace v kontextu zdravotní péče 

Sekundární traumatizace je dalším z rizik pomáhajících profesí. Podle Knight (2018) se jedná o přirozený důsledek práce s traumatizovanými osobami a vedlejší produkt empatické práce s  pacienty. Ačkoliv jsou empatie i soucit důležitou součástí péče o pacienty, je nezbytné si uvědomit, že empatické vnímání a soucítění s utrpením pacienta může pomáhajícího hluboce poznamenat. 

Může dojít k narušení jeho duševního i fyzického zdraví. Sekundární traumatizace se projevuje především v podobě fyzických příznaků: celková únava, pocit otupělosti, tenzní bolesti hlavy, vyčerpání a podrážděnost, potíže se spánkem v důsledku strachu, vtíravé představy nebo vyhýbání se naslouchání traumatickým zážitkům od pacientů/klientů (Stamm, 2010; Missouridou, 2017).

Příznaky jsou podobné s příznaky posttraumatické stresové poruchy. Výzkumy ukazují, že příznaky sekundární traumatizace mohou být stejně reálné a  osobní jako příznaky posttraumatické stresové poruchy (PTSD), přestože sekundární 
traumatizace nevychází z přímé osobní zkušenosti s traumatickou událostí (Alqudah & Sheese, 2020). 

Vlivem sekundární traumatizace dochází ke snížení motivace k práci, produktivity, empatie a narůstá snaha vyhnout se práci (Cocker & 
Joss, 2016).

Sekundární traumatizace není osobním selháním zdravotníka ani nedostatkem jeho odolnosti, vůle nebo odhodlání. Může se objevit, pokud je pečující osoba v kontaktu s pacienty, kteří byli traumatizováni, dále když od pacientů slyší další 
znepokojující popisy bolestných událostí, nebo v případě, kdy se pečující osoba nevhodně či neprofesionálně zabývá traumatem pacientů – těžkosti pacientů si bere příliš osobně (Alqudah & Sheese, 2020).

Důležité je také pochopit rozdíl mezi sekundárním traumatem a běžným stresem souvisejícím s výkonem práce (např. pocitem napětí před velkou prezentací nebo únavou po obzvláště náročném týdnu). Příznaky sekundárního traumatu mohou být zpočátku zlehčovány s tím, že časem odezní („Jakmile dokončím tento případ, budu se cítit lépe.“ nebo „Jakmile budu mít o víkendu volno s rodinou, budu moci příští týden začít znovu.“). Příznaky sekundárního 
traumatu však časem nezmizí, ale mají naopak tendenci se zesilovat. Jeho účinky se kumulují a obvykle se zhoršují, pokud nejsou rozpoznány a řešeny (Knight, 
2018).

Jak předcházet únavě ze soucitu?

Duševní pohoda není něco, co buď máme, nebo nemáme, ale něco, co musíme neustále vytvářet a obnovovat v souvislosti s obtížemi, kterým v  osobním i pracovním životě čelíme. Pro udržení duševní pohody u pečujících osob je důležité dodržování správné životosprávy (pohyb, spánek, relaxace, vyvážená strava, zájmy, společenské aktivity, duchovní aktivity apod.), osvojení si 
dovednosti empatické a efektivní komunikace, konstruktivního řešení konfliktů, schopnosti budovat a udržovat vztahy, neškodit sobě ani druhým, chránit se před izolací, osamělostí, pěstovat si humor, zvídavost a radost ze života (Alqudah & Sheese, 2020; Gentry & Baranowsky, 2013). 

Neměli bychom očekávat, že se pomáhající osoba bude cítit šťastná nebo spokojená ve chvílích, kdy bude svědkem utrpení. Měla by však umět pracovat se svými emocemi (především se smutkem, strachem, hněvem, beznadějí), vhodně reagovat a vcítit se do pocitů a trápení druhých a rozlišovat mezi utrpením svým a druhých osob (Alqudah & Sheese, 2020). 

Vzdělávání, posilování odolnosti, schopností identifikovat a vyrovnávat se s rizikovými faktory pro vznik únavy ze soucitu, kterým se nelze vyhnout, jelikož jsou součástí práce s pacienty/klienty, se ukazují jako velmi efektivní. Dále zaměření na změnu automatických myšlenek, přesvědčení tak, aby odrážely pozitivnější pohled na věc (Gentry & Baranowsky, 2013; Cocker a Joss, 2016). 

V pracovní oblasti je důležitý dostatečný odpočinek od práce, stanovení hranic se spolupracovníky, vyhýbání se soupeření s kolegy, vyvážení pracovní zátěže, vyjednávání o vlastních potřebách. 

Důležitou roli hraje také kultura v rámci zaměstnání, která by měla vést k podpoře důvěry, solidarity, přátelské atmosféry na pracovišti, napomáhat zaměstnancům udržet či obnovit pocit smysluplnosti a kompetentnosti, schopnosti sebereflexe. Dále by měla vést ke snížení pocitu izolace, osamělosti a soupeření (Alqudah & Sheese, 2020). Možnost sdílení zkušeností s kolegy, supervize, pocit, že nás kolegové podporují, slyší a  mají o  nás zájem, jsou jedny z dalších důležitých faktorů pro udržení odolnosti a  boje proti stresu a únavě ze soucitu (Gentry & Baranowsky, 2013). 

Autoři: prof. PhDr. Radek Ptáček, Ph.D. a Mgr. Lucie Švandová, Ph.D.
Foto: Shuttertock