Odsunutých 15 miliard a alarmující data ÚZIS

V průběhu srpna jak ministr zdravotnictví, tak ministr financí statečně a opakovaně uklidňovali laickou veřejnost, že to rozhodně nepovede ke snížení kvality nebo dostupnosti péče, že zdravotní pojišťovny mají peněz dost, že v první polovině roku 2022 pojišťovny hospodařily se šestimiliardovým přebytkem a na účtech mají téměř šedesátimiliardovou rezervu. Jinými slovy, že situace 
je vlastně až  nadměrně dobrá, ba  přímo výtečná. 

Ministr zdravotnictví ještě akcentoval, že odebrané peníze se vlastně hned do zdravotnictví vrátí, protože se musí zaplatit za dodané, ale nespotřebované proticovidové vakcíny a monoklonální protilátkové léky, které byly účinné na deltu, ale nikoli na omikron. Nicméně jak vakcíny, tak protilátkové léky bychom pochopitelně zaplatili, i  kdybychom je do poslední dávky spotřebovali.

Odebrané miliardy však nepomohou řešit rostoucí náklady, se kterými se zdravotnická zařízení už letos potýkají kvůli cenám energií, válce na Ukrajině a stále rostoucí inflaci. Tyto neblahé skutečnosti jsou známy nejpozději od  24. února letošního roku. 

Ani ony však nepřiměly vládu odklonit se od  svého rozhodnutí odebrat letošnímu zdravotnictví 15 miliard. Jako svůj velký úspěch předkládají vládní politici fakt, že zajistili automatickou valorizaci platby za státního pojištěnce. Platba bude v roce 2023 činit 1900 korun měsíčně. Což představuje 136,8 miliardy (1900 korun krát12 měsíců krát šest milionů státních pojištěnců). Je to částka jen o 10,2 miliardy vyšší než ta letošní. Pokud by vládní činitelé chtěli být vůči zdravotnictví alespoň uvážlivě spravedliví, navrhli by částku tak, aby byla letošní suma (126,6 miliardy) násobena koeficientem 1,15. Tedy 145,6 miliardy, což by znamenalo platbu za státního pojištěnce ve výši 2022 korun měsíčně 
a  zohlednění inflace ve  výši 15 procent. 

Žel nestalo se tak. A to přesto, že se naše zdravotnictví noří do stále hlubšího a závažnějšího nedostatku zdravotníků. Ten byl alarmující dávno před covidem. Stačí si pár chvil listovat ve  Zdravotnických ročenkách České republiky, které každoročně sestavuje ÚZIS.

Alarmující, ale ignorovaná data ÚZIS

Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) je organizační složkou 
státu, jejímž zřizovatelem je Ministerstvo zdravotnictví. V jeho čele stojí od května 2014 prof. RNDr. Ladislav Dušek, Ph.D. 

Pod jeho vedením ÚZIS zásobuje všechny, kdo o to mají zájem, validními zdravotnickými daty. Mimořádný výkon podával a podává ÚZIS v souvislosti s covidovou pandemií, ale věnoval se jako vždy i „necovidovým“ agendám.

Zdravotnické ročenky ČR jsou veřejně přístupné všem, kdo umí číst. Gramotnost v  naší zemi je téměř stoprocentní. Bohužel tak vysoké procento nelze predikovat u zájmu přečíst a ve správných souvislostech pochopit údaje ÚZIS u odpovědných činitelů. Kdyby totiž tato data znali, jistě by 15 miliard ze zdravotnictví neodsunuli. Poslední ročenka, která je dostupná, mapuje naše zdravotnictví v  roce 2019. Píše se tam mimo jiné, že odborných pracovníků ve zdravotnictví jsme měli 214 179 (přepočteno na  úvazek 1,0), z  toho bylo 
39  778 lékařů a  112  301 nelékařských zdravotnických pracovníků (NLZP, většinou zdravotní sestry), lékaři tak tvořili 18,6 procenta zdravotnických pracovníků. 

Před  dvaceti lety, v  roce 1999, byl počet odborných pracovníků ve zdravotnictví 173 374, lékařů 36 852, tedy 21,3 procenta, NLZP 104 472. Průměrná doba dožití byla v roce 1999 u žen kolem 77 let, v roce 2019 82,1 let. U mužů v roce 1999 pod 72 let, v  roce 2019 76,3 let. Prodloužená doba dožití o pět let u žen a o čtyři roky u mužů v průběhu 20 let je zásluhou stále se zvyšující úrovně medicíny. Výkon profese lékařů i NLZP je stručně řečeno náročnější než před 20, 30 lety. Počet lékařů za 20 let vzrostl jen o necelé tři tisíce, počet NLZP vzrostl téměř o osm tisíc. Jedněch ani druhých nemáme dost. Vyprodukovat plně kvalifikovaného lékaře trvá 9–11 let v  závislosti na délce postgraduálního vzdělávání. Což je téměř třikrát delší čas než jedno volební období. Naše, naštěstí demokratická, zkušenost nám velí, že vládnoucí politiky problémy přesahující horizont volebního období tíží velmi málo až vůbec. V  roce 1999 absolvovalo lékařskou fakultu 936 studentů, z  toho 521 žen, tedy 55,6 procenta.

V roce 2019 jsme měli 1394 absolventů, z toho 921 žen, tedy 66 procent. V roce 1999 činily výdaje na zdravotnictví 123,6 miliardy korun, v roce 2019 340,5 miliardy, což je 2,8krát více než  v  roce 1999. Průměrný měsíční plat lékaře činil v roce 1999 23 692 korun, v roce 2019 v přímo řízených organizacích, tedy zejména ve fakultních nemocnicích, 84 819 korun, 3,5krát více než v roce 1999, průměrná mzda lékaře v ostatních zdravotnických zařízeních činila v  roce 2019 76 725 korun, 3,3krát více než v roce 1999. Z uvedeného je sice zřejmé, že příjmy lékařů rostou v  poměru k  výdajům na zdravotnictví rychlejším tempem, ale toto šnečí zrychlení není schopno dorovnat fakt, že jsme kdysi začali ostudně nízko. Odpovědní činitelé měli již dávno vystrčit hlavu ze  zdravotnické brázdy, 
aby zjistili, že medicína je pro mladé absolventy gymnázií chudá, neatraktivní, 
osobní život zásadně omezující nevěsta. 

Pro maturantky je medicína ze stejných důvodů velmi drsným ženichem. A to nemluvím o  složitosti skloubit mateřství a  práci lékařky. Odpovědní činitelé by 
měli konečně pochopit, že množství atraktivních, velmi dobře honorovaných oborů se za 20 let rozrostl exponenciálně. Proto je nedostatečný zájem těch nejlepších studentek a studentů gymnázií uzavřít svoje profesní manželství právě s  medicínou. Nadto minimálně dvacet procent přijatých studium nedokončí a skoro 25 procent absolventů nenastoupí do  českého zdravotnictví.

Kam mělo putovat 15 miliard?

Měly zůstat ve zdravotnictví. Ta částka by stačila na zvýšení hrubého měsíčního příjmu všem lékařům, i těm tzv. soukromým, o  deset tisíc a  každému NLZP 
o  pět tisíc korun. Včetně všech odvodů by to znamenalo 15,6 miliardy, z nichž by 2,1 miliardy doputovaly  zpět do zdravotních pojišťoven formou zdravotního 
pojištění a 4,2 miliardy do státního rozpočtu formou sociálního pojištění a daně 
z  příjmu. Tarifní plat lékaře-absolventa zapsaného do oboru je nyní 41 380 korun, tarifní plat plně kvalifikovaného lékaře s praxí nad 32 let je nyní 63 580 korun. 

V  roce 1999 byla nejpočetnější skupina lékařů v počtu 13 777 ve věku 40–49 let, v  roce 2009 byla nejpočetnější skupina ve věku 50–59 let, bylo to 10 885 lékařů. Bohužel Zdravotnická ročenka 2019 demografii lékařů neuvádí. Je však zřejmé, že nejpočetnější skupinou jsou lékaři „peridůchodového“ věku. Ti za deset let s vysokou pravděpodobností nebudou pracovat. 

Pokud by odpovědní činitelé vnímali tato alarmující data, nerozpakovali by se lékaře a NLZP nejen dobře zaplatit, ale doslova přeplatit. Navýšení jejich příjmů uvedeným způsobem jak v roce 2023, tak v roce 2024 (nástupní plat tedy 61 tisíc) by mělo velkou motivační sílu při výběru profesních nevěst a ženichů u těch hodně šikovných maturujících na gymnáziích už v roce 2023. Věřím, že v roce 2033 bude současná světová krize dobře zvládnutou minulostí. 

Ale výrazně se obávám, že v našem zdravotnictví budeme potopeni v hluboké a v té době již neřešitelné personální propasti s devastujícím dopadem na kvalitu zdravotní péče i délku dožití. 

Autor: MUDr. Eva Klimovičová

Foto: Shutterstock