Léky s přidanou hodnotou v ohrožení? Žádný systém je neumí ohodnotit, říká výkonný ředitel ČAFF Filip Vrubel

Jak výrobci těchto léků zvládají zvyšující se vstupní ceny a ustojí další kritické roky? Proč některé nemocnice ve veřejných zakázkách předem generika vylučují z podmínek? A co všechno by chtěl Filip Vrubel v rámci svého funkčního období v čele ČAFF zvládnout?

Už uběhla nějaká doba, kdy jste z pozice náměstka ministra zdravotnictví přešel na druhou stranu. Pracoval jste tam na eReceptu a dalších záležitostech. Co bylo uvedeno do praxe a běží v pořádku? A zůstaly tam naopak věci, u kterých jste si zpětně řekl, že je škoda, že se nedotáhly do konce? 

Podařila se nám spousta věcí v oblasti léčiv a zdravotnických technologií. Ty největší věci, jako třeba novela zákona o veřejném zdravotním pojištění, která obsahuje například nové cesty pro dostupnost inovativních léků a léků na vzácná onemocnění, se do praxe uvádí postupně ještě i v letošním roce. Zavedli jsme taktéž transparentnost do systému zpětných bonusů v nemocnicích v souvislosti s nákupem léčiv a dali jasná pravidla a postupy pro schvalování léků na paragraf 16 podle zákona o veřejném zdravotním pojištění č. 48/1997 Sb.

Nejviditelnějším přínosem byl podle mě vámi zmiňovaný systém eRecept, který se nám podařilo dotáhnout do konce, plnohodnotně spustit a zároveň napojit na první nadstavbové funkcionality. Systém totiž není jen o samotné elektronické preskripci, ale má řadu souvisejících nástrojů, zejména lékový záznam. Další nadstavbová funkce ePoukaz, která přišla v loňském roce, byla zatím posledním krokem, který jsme připravovali. SÚKL pak systém úspěšně rozšířil ještě o elektronický očkovací průkaz. Elektronizace v oblasti léčiv a zdravotnických prostředků se velmi podařila. Ale nebylo to jednoduché, terén eRecepty příliš nevítal a panovaly obavy, zda to všichni zvládnou. Dnes, čtyři roky po zavedení povinné elektronické preskripce, už o eReceptech nikdo nepochybuje, považujeme je za samozřejmou součást zdravotnického systému, a dokonce jim vděčíme za to, že v době pandemie díky nim zásadně nepoklesla dostupnost zdravotní péče, zejména pro chronické pacienty.

Stále je ale prostor k dalšímu rozvoji, zejména co se týče lékového záznamu. Máme v něm náhled na léky předepsané a vydané na recepty, ale chybí tam volně prodejné léky a také léky, které byly pacientovi poskytnuty ambulantně, v rámci centrové péče (péče na specializovaných pracovištích nabízející pacientům se závažnými nemocemi nebo v nemocnicích převážně biologickou a další specializovanou léčbu, pozn. red.). V těchto oblastech máme v elektronizaci ještě rezervy, ale i o tom jsme na ministerstvu diskutovali. Bohužel už pak i kvůli pandemii nebyl čas tyto úvahy dále technicky rozpracovat. Stejně tak bohužel nedošlo k legislativnímu dořešení problematiky nedostupnosti léčiv a výpadků jejich dodávek. Ačkoliv ministerstvo návrh zpracovalo, nenašla se v parlamentu vůle zákon včas projednat. To je přitom téma, které nás bude provázet čím dál častěji a bude potřeba ho nějak legislativně řešit.  

Na nedávné tiskové konferenci jste mluvil o tom, jak důležitou roli hrají na českém trhu generika (léčiva uvedená na trh po uplynutí ochranných lhůt originálního léčivého přípravku, pozn. red.). V podstatě mají již většinový podíl v prodaném množství, i když vzhledem k ceně jsou z hlediska velikosti trhu stále v menšině. Bude se tento podíl zvyšovat, případně o kolik?

Podíl generik a biosimilárních léků (biologická léčiva se stejnou nebo podobnou biologickou látkou vyvinutá tak, aby byla podobná originálním léčivým přípravkům po uplynutí ochranné lhůty, pozn. red.) na trhu je jedním z ukazatelů efektivity zdravotnického systému. Ukazuje, jestli umíme efektivně vynakládat finanční prostředky upřednostněním levnější alternativy, je-li k dispozici. Ale generika a biosimilars nejsou jen o úspoře, mají dvě funkce. Přináší úsporu ze systému veřejného zdravotního pojištění i nižší doplatky pacientům, ale jejich rolí je také větší dostupnost léčby pro pacienty. Tu větší dostupnost pak můžeme vidět ve více rovinách. Zmíním dvě hlavní. 

Za prvé, příchodem levnějších alternativ se zásadně zlevňuje léčba daného onemocnění. Většina originálních patentově chráněných léků má v Česku kvůli nákladové efektivitě a dopadu do rozpočtu zdravotnického systému nějaké preskripční a indikační omezení, indikační omezení často zásadně osekává použití daného léku ve srovnání se schválenými terapeutickými indikacemi v SPC (Summary of Product Characteristics - obsáhlý dokument, který obsahuje veškeré podstatné informace související s používáním léčivého přípravku, jeho dávkování, indikace, interakce, nežádoucí účinky, farmakodynamické a farmakokinetické vlastnosti a také informace o správném uchovávání léku a držiteli rozhodnutí o registraci, pozn. red.). Po příchodu generik či biosimilars se najednou daná léčba zlevní o desítky procent. Nezřídka je to pak spojeno s rozšířením možného použití daných léků tím, že se zruší preskripční omezení anebo rozšíří hrazené indikace. Třeba se lék posouvá do dřívější linie, rozšíří se inkluzivní kritéria a podobně. Tím se větší část pacientů má šanci dostat k léčbě, rychleji a bez administrativních překážek. 

Za druhé, příchodem generik a biosimilars máte najednou alternativu, a většinou rovnou více srovnatelných alternativ na trhu zároveň. Pokud kterýkoliv dodavatel, včetně dodavatele originálního preparátu, bude mít problémy s dodávkami, máte náhradu. Čím více generik v určité skupině máte, tím konkurenceschopnější skupina je a tím menší je riziko výpadku dodávek. To oceňujeme zejména v posledních letech – každý měsíc je hlášeno několik stovek přerušení dodávek léků na trh, ale díky generikům jen zlomek z toho se skutečně dotkne pacientů v podobě nedostupné léčby, protože většinou se najde generická alternativa. Pokud systém podporuje vstup a udržení generik na trhu, v zásadě tím přispívá také k vyšší stabilitě a bezpečnosti poskytování zdravotní péče. Podíl generik na trhu tedy o tom všem vypovídá.

Jaký je v současnosti tedy ten podíl?

Co do počtu krabiček je poměrně vysoký (zhruba 70 procent). Ve finančním vyjádření je to ale naopak, pohybuje se okolo 30 až 35 procent hodnoty trhu. Což znamená, že generické přípravky patří mezi levné léky. Mají vysoký objem prodejů za nízké ceny. Oproti tomu originální léky, zejména patentově chráněné, patří mezi drahou farmakoterapii a ta představuje majoritní část hodnoty trhu. 

V rámci Evropy jsme na tom v oblasti generik velmi podobně. Tam problém nevidím. Velkou rezervu vidíme ale u biosimilárních léků, kde jsme pod průměrem evropských zemí. Generika zná odborná i laická veřejnost dlouho. Legislativa je u nich poměrně přívětivá a jsou vystavena volné hospodářské soutěži, jde-li o jejich nákup a prodej v dodavatelském řetězci až směrem k pacientovi – lékárník může zaměnit jeden lék za druhý, se souhlasem pacienta, což se děje jak kvůli doplatku, tak třeba právě kvůli momentální dostupnosti. Z hlediska účinnosti, bezpečnosti a kvality dnes již žádní odborníci o naprosté shodě mezi originálními a generickými léky nepochybují. A pacienti často sami žádají generické alternativy zejména kvůli nízkému či nulovému doplatku. U biosimilárních léků tomu ale tak není. 

Jakto?

Svou roli asi hraje i to, že jsou v Evropě teprve 16 let, což není tak dlouho. Stále existují mezi odborníky pochybnosti, jestli je biosimilární lék stejně účinný a bezpečný jako originální biologická léčba a jak je to vlastně s možností jejich záměny u rozléčených pacientů. Jsem rád, že se tyto přirozené obavy daří rozptýlit u čím dál většího spektra expertů z klinické praxe, za čímž stojí nejen tvrdá data ze studií prokazujících stejnou účinnost a bezpečnost, ale i edukativní činnost Evropské agentury pro léčivé přípravky, Evropské komise a v řadě zemí i aktivity lokálních zdravotnických autorit. Musíme se ale ještě zaměřit na to, zda umíme efektivně využít potenciál biosimilars v centrové ambulantní péči a v nemocnicích. Tam narážíme na problém veřejných zakázek a zadávacích dokumentací, které biosimilars často znevýhodňují. A v tom se právě lišíme oproti jiným evropským zemím nejvíce. Jedná se navíc o segment, kde u nás doplatky nehrají roli a kde pacient v zásadě nemá téměř žádný vliv na výběr léčivého přípravku. Není to jako v lékárně, kde se může rozhodnout, kterou variantu z řady alternativ preferuje. V zásadě je odkázán na to, co mu vybere daný poskytovatel zdravotních služeb.

Pacienty neodrazuje ani tak podezřele nízká cena, jako spíš zvyk

Pokud jde právě o výběr v lékárně, když mi lékárník nabídne alternativu, tak ji občas ráda využiju, ale když je cena hodně rozdílná a místo 100 korun stojí 20 korun i méně, přece jen znejistím. 

Já si myslím, že na finální výběr alternativy nemá moc vliv pochybnost ohledně nízké ceny, ale jde spíše o zvyk pacientů. Zejména chroničtí pacienti jsou zvyklí, že užívají konkrétní lék určité barvy a tvaru, a požadují ten. A když se jim nabídne alternativa, která má sice stejný účinek, tak s tím někteří mají někdy vnitřně problém. Cena nemusí vždy hrát takovou roli i z toho důvodu, že spousta levných léků je bez doplatků. V terénu se ale často generická substituce přípravku A za přípravek B odehrává ne kvůli tomu, že by pacient doplatil méně, ale že lékárna nakupuje jen lék B a ne lék A. Nebo že lék A není momentálně dostupný. Zásadní pro pacienta ale je, že pokud jde o léčivé přípravky vydávané v lékárně, nemusí mít pochybnosti o kvalitě, účinnosti a bezpečnosti. To vše za něj hlídá stát skrze skutečně přísná pravidla a v lékárnách nemohou být vydávány léky, který by všechny tyto povinnosti nesplňovaly. Pokud vám tedy lékárník nabídne alternativu, obavy ohledně kvality a účinnosti rozhodně nejsou namístě.

U nás při uvedení generik na trh nastává povinný pokles ceny minimálně o 40 procent oproti originálu. V jiných zemích EU je to přitom jen o 25 procent. Není to opět jen stlačování ceny na úkor udržitelnosti firem, které je vyrábí, a potažmo pak i odrazující pro pacienty? Mluvil jste o cenách z pohledu pacientů, ale co z pohledu výrobců? Je to pro ně udržitelné?

Povinné snížení ceny o 40 procent oproti originálnímu léku už platí v Česku několik let. Výrobci jsou schopni s touto regulací fungovat a uzpůsobit tomu vstup na trh, objem prodeje i marže. Pravda je, že se tak lék neobjeví v Česku hned v první vlně, přednost dostanou jiné trhy, kde povinná sleva není tak vysoká. Přijde o něco málo později, což ale není tak markantní. Problém není v tuto chvíli ani tak samotná povinnost snížit cenu o 40 procent, jako spíš s tím spojené administrativní překážky, kterých postupně paradoxně přibývá. V poslední době si všímáme negativního trendu, že aby mohl vstoupit generický nebo biosimilární lék na trh, musí se výrobce domluvit se zdravotní pojišťovnou na určité smlouvě v režimu obchodního tajemství. Ve smlouvě se zdravotní pojišťovna domluví s výrobcem generika na jiné ceně, za kterou generikum reálně vstoupí na trh a která může být ještě nižší než těch 40 procent. Toto jednání je z pohledu firem netransparentní, protože nevědí, co mohou od pojišťoven očekávat. A navíc podstatně zdržuje vyjednávání o vstupu léku na trh.

Nejde totiž jen o cenu, ale také o zdržování celého přijímacího procesu. U vstupu off-patentových léčiv byla důležitá předpověditelnost. Do teď platilo, že když si výrobce podal žádost na SÚKL pro stanovení ceny a úhrady před vstupem na trh, tak věděl, že nejpozději do 30 dnů mu SÚKL vydá rozhodnutí. Pak se lék zapíše do seznamu hrazených léčiv a může jít na trh. Reálně od podání žádosti do vstupu na trh to dříve trvalo 50 až 70 dnů. Dnes systém nutí výrobce uzavřít smlouvu nejdříve se zdravotní pojišťovnou, ale jestli tu smlouvu budete vyjednávat týden, nebo dva měsíce, vám nikdo neřekne. Liší se to případ od případu, což ještě více umocňuje pocit netransparentnosti. 

Předpokládám, že i tento fakt bude mít v budoucnu vliv na podíl generických a biosimilárních léků na českém trhu. Na zkracování lhůt pro vstup léčiv na trh a na předvídatelnost a transparentnost procesu se zaměřovala řada novel zákona, který úhrady léků upravuje. Včetně té poslední, která byla zaměřena na inovace a léky na vzácná onemocnění. Není namístě se nyní legislativně zaměřit na patentově nechráněné alternativy vstupující na trh?

Celkově vzato je pro mě nepochopitelné, že zatímco v jiných zemích je tlak na co nejrychlejší vstup generik a biosimilars a jejich co největší podíl na trhu, neboť to přispívá k efektivitě systému a lepší dostupnosti léčby, jak jsem už říkal, některé české zdravotní pojišťovny už na vstupu dělají jakousi soutěž o to, s kým uzavřou smlouvu a s jakou cenou. V podstatě se tak nakonec do systému může dostat méně generik a trh bude méně konkurenceschopný. Pojišťovny chtějí maximalizovat úsporu, což je logické, ale dělají to způsobem, který je krátkozraký. Raději vezmou úsporu 50 % hned, ale zamezí tím často úspoře 60, 70 i více procent v delším horizontu. Ze zahraničních zkušeností přitom vyplývá, že generika a biosimilars přinášejí úsporu dlouhodobě, ve více krocích. Prvním krokem jsou okamžité slevy po vstupu na trh, ale druhým krokem jsou postupné eroze cen vlivem konkurence na trhu. A tuhle fázi český systém velmi podceňuje. Z dlouhodobého hlediska je patrné, že nejnižších cen léků v jednotlivých skupinách dosahují takové zdravotnické systémy, které vpustí na trh co nejširší počet konkurentů, kteří standardními tržními mechanismy způsobí, že náklady na danou léčbu klesnou o vyšší desítky procent v horizontu jednoho až dvou let po uplynutí patentové ochrany originálu. Pokud české pojišťovny pustí do systému jen část generik, vybírají mezi nimi a spekulují u nich o slevách v řádu procent, zahazují tím potenciál větších úspor v delším horizontu. 

Potýkají se biosimilární léky při vstupu na trh se stejnými obtížemi jako generika? Ty totiž neputují do lékáren, ale do nemocnic…

Z regulatorního hlediska, tedy získání ceny a úhrady, se potýkají se stejnými problémy. Z tržního hlediska, tedy nalezení si svých zákazníků, to ale mají mnohem těžší. Generika jako retailové zboží jdou přes lékárny. Distribuční i lékárenský trh je otevřený a dravý. Pacient má taktéž svou váhu a může souhlasit se záměnou léku. Kvalita, účinnost a bezpečnost je odborně nezpochybnitelná, což už začali vnímat i pacienti. Rozhodují tedy zejména doplatky a dostupnost. Tedy generický trh funguje zdravě z hlediska efektivity. Biologický segment je jiný. Pacienti zde o svém léku téměř vůbec nerozhodují.

Zásadní je zde role poskytovatele zdravotních služeb, který lék nakoupil. Nejčastěji jde o centrové léky, poskytované specializovaným centrem při nějaké nemocnici. A tam se léky dostanou přes veřejné zakázky. A najednou máme nový prvek, svým způsobem další regulaci, které biosimilární léky podléhají. A navíc regulaci, kde dodavatelé mají omezenou šanci ovlivnit, které léky nemocnice nakoupí. Záleží na tom, jak nemocnice nastaví veřejnou zakázku. Stále totiž vidíme, že v zadávacích dokumentacích biosimilární léky nemají rovnoprávné postavení s originály. A i když by tyto léky mohly být dodávány levněji, vůbec se nekvalifikují do soutěže. Je to v rozporu se zájmy zdravotnického systému, pojišťoven i pacientů. A dle našeho názoru i v rozporu s pravidly hospodářské soutěže, na což budeme čím dál víc aktivně upozorňovat.

Čím to je, že je tak složité prosadit biosimilární léky v nemocnicích?

Stále v Česku vidíme obrovské tendence upřednostňovat původní léky. Veřejná zakázka například není vypsána na molekulu, ale na konkrétní lék. Typickým příkladem je adalimumab. I po několika letech po uplynutí patentové ochrany a vstupu biosimilárních alternativ se stále setkáváme s veřejnou zakázkou, jejímž cílem je nákup léku Humira. Tedy ne léku, který obsahuje adalimumab. Prostě nemocnice požaduje originální preparát. Případně jsou vypsané veřejné zakázky, které nepreferují originální přípravek tak moc okatě, ale dělají to sofistikovaněji. Třeba poptají lék s konkrétním složením, myšleno včetně pomocných látek a barviv, které, světe, div se, odpovídá pouze originálnímu léku. Přitom ale to složení, resp. ty složky, kterými se originální lék od biosimilars liší, medicínsky nemají význam. Pak se ale nemůžeme divit, že evropský průměr podílu biosimilárního adalimumabu je více než 50 procent, zatímco my jsme na 30 procentech.

K diskuzi jsou pak případy, kdy nemocnice rozdělují veřejnou zakázku, ve které chtějí vysoutěžit původní lék pro už rozléčené pacienty, a pro budoucí pacienty umožní skutečně volnou soutěž. To je ukázka obav ze switche (terapeutická záměna originálního přípravku za biosimilární či naopak, pozn. red.), které jsou stále u odborné veřejnosti zakořeněné, ale které jsou čím dál víc irelevantní s novými a novými daty, která ukazují, že přesun pacienta z originálního léku na biosimilární nebo naopak nepředstavuje žádné riziko a není to provázáno s rozdílným benefitem léčby pro pacienta. Ani v nežádoucích účincích nejsou rozdíly. A nejsou to jen firemní data, jde o přehledná a daty podložená ujištění Evropské lékové agentury a metodická doporučení Evropské komise pro zdravotnické pracovníky.

Stojí za tím tedy konzervativnost klinických expertů v nemocnicích?

Ano, konzervativnost je asi hlavní příčina dosud nízké penetrace biosimilárních léčiv na českém trhu. Ale částečně v tom jsou i obchodní důvody. A samozřejmě marketing. Výrobci originálů se také snaží udržet podíl na trhu, a tak nabízejí nemocnicím slevy a vratky, aby kompenzovali vysokou cenu originálního přípravku. Otázka ale je, jestli i takto vykompenzovaná cena je efektivnější, než kdyby se pořizovaly biosimilární alternativy. A efektivnější nejen pro jednotlivé nemocnice, ale i pro systém jako celek.

Kromě generik a biosimilárních léků se věnujete také lékům s přidanou hodnotou, tedy lékům, které sice obsahují generifikované složky, ale v inovované struktuře, lékové formě nebo kombinaci. Řekl jste, že bohužel i přes inovace u těchto léků jdou na trh za stejnou cenu jako prostá generika, čímž odpadá motivace na dalších inovacích. Jaký podíl na trhu tvoří tato generika s přidanou hodnotou a jedná se o nějaké výjimce v regulaci cen?

Podíl těchto léků na trhu je velmi malý. A domnívám se, že tomu tak bude ještě dlouho, protože neexistuje nic, co by vývoj takových léčivých přípravků podpořilo. Jde ale o problém, který panuje v celé EU. Kvůli externímu referencování se všichni dívají na nejnižší ceny (o problému referencování a příčinách výpadků léků jsme si s Filipem Vrublem povídali v první části rozhovoru). S ohledem na nákladovou efektivitu se navíc český systém snaží co nejvíce léků spojit do velkých referenčních skupin, kde úhrada všech léků je stejná za účinek, který má být v zásadě podobný, a bonifikace mezi jednotlivými léčivými látkami jsou naprostou raritou. Když pak řešíte lék s inovativním prvkem, tak ho systém přiřadí k ostatním neinovativním lékům a výrobce dostane stejnou úhradu. Tu míru inovace a investice, které do nich výrobci vložili, bohužel skoro žádný evropský systém neumí ohodnotit. 

Uvedete konkrétnější případ inovace?

Léků s přidanou hodnotou je několik druhů. Typickým příkladem jsou složené léčivé přípravky, těch je na trhu mnoho. Ale také sem řadíme tzv. repurposing, kdy na základě syntézy mnoha dat z klinické praxe a dodatečnými studiemi lze u již zavedeného léku objevit účinnost a bezpečnost i pro nové terapeutické indikace, a tím znovu objevujeme potenciál již generifikované molekuly – zde je typickým příkladem dexametazon, u kterého se prokázala účinnost i pro léčbu onemocnění covid-19. No a pak jde o inovace v podobě pozměněného složení přípravku nebo nové lékové formy. Výsledek pak může mít vyšší účinnost nebo vyšší bezpečnost nebo třeba méně nežádoucích účinků.

Mohu uvést dva příklady. Co se týče složených léčivých přípravků, na trh bude vstupovat fixní kombinace obsahující tři léčivé látky. Každá z nich je registrována pro jiné onemocnění, jedna z nich dokonce ještě není na trhu v žádném monokomponentním přípravku. Dohromady jako celek by měly být jedinou dostupnou účinnou farmakoterapií při léčbě děložních myomů. A opět je to typickou ukázkou restriktivnosti úhradového systému – úhrada se tomuto léku má stanovit pouze jako součet úhrad za denní dávky těch jednotlivých složek. A protože jedna z těch složek není samostatně dostupná, a tudíž ani hrazená, tak se dokonce nemá vzít v potaz a hrozí, že úhrada bude stanovena jen součtem úhrad těch dvou dostupných složek. Je to naprosto nesmyslné a formalistické uplatnění zákona.

A druhý příklad?

Druhý příklad je inovované složení jednoho onkologického přípravku. Původní originální lék má ten problém, že asi 30 % pacientů ho neabsorbuje kvůli vyššímu pH v žaludku. Generická firma vyvinula nový výrobní postup a nové složení produktu tak, aby se odstranila závislost vstřebávání tohoto onkologického léku na pH žaludku a inhibitorech protonové pumpy. Tato inovace tak má jasnou přidanou hodnotu pro pacienta i zdravotnický systém. A skvělé na tom je, že tyto inovace vyvíjejí generické firmy, a tuto konkrétně dokonce firma u nás v Česku.

Jste ve funkci ředitele ČAFF již rok a půl. Co se zatím povedlo a co byste rád v horizontu dalších dvou let posunul? 

Podařilo se nám ukázat, že generika mají své místo na trhu a jsou nepostradatelnou součástí zdravotnického systému. Daří se nám i ve spolupráci se státními autoritami ukazovat, že generika a biosimilární léky mají důležitou roli ve zlepšování dostupnosti léčby pro pacienty a finanční udržitelnosti systému. Prosadili jsme už i pár dílčích legislativních změn, které urychlují vstup generik a biosimilars na trh, ale na tomto poli nás čeká ještě hodně práce. A zaměřit se musíme i na veřejné zakázky v nemocnicích a větší prosazování biosimilárních alternativ v terénu.

Taky se nám spolu se zahraničními partnery daří poukazovat na to, že je potřeba dbát na větší soběstačnost Evropy ve výrobě. Česká republika má v tomto co nabídnout. Tradice farmaceutické výroby v Česku sahá mnoho desítek let do minulosti, a kdyby tu fungovala spolupráce mezi státem a farmaceutickým průmyslem tak, jak funguje v některých jiných evropských zemích, věřím, že bychom zde byli mnohem soběstačnější u některých esenciálních léčiv a dokázali bychom nahradit vlastní výrobou i dlouhodobě nedostatkové produkty. Jako příklad dobré spolupráce mezi státem a farmaceutickým průmyslem mohu uvést to, co se před několika lety domluvilo v Rakousku. Rakouská vláda uzavřela smlouvu s konsorciem Novartis-Sandoz a finančně podpořila výrobu penicilinových antibiotik. A to nejen finálních produktů, ale dokonce surovin – účinných látek. 

Pokud by i další státy uzavřely s farmaceutickým průmyslem podobné dohody navracející výrobu dalších kritických přípravků do EU, Evropa by byla zase o trochu bezpečnější, co se týče dodávek léčiv. A zároveň by se tím podpořila transformace průmyslu, protože výroba léčiv má vysokou přidanou hodnotu a ekonomicky její podpora dává mnohem větší smysl než investice do různých montoven. V této oblasti je potřeba spolupráce mezi ministerstvem zdravotnictví a ministerstvem průmyslu a obchodu. Je to úplně nová agenda, ale je to něco, na čem opravdu musíme pracovat. Stejně jako na dalších nástrojích, které umožní větší konkurenceschopnost a větší stabilitu dodávek. 

Autor: Pavlína Zítková

Foto: Česká asociace farmaceutických firem