Klíčovým faktorem v odvykání kouření je míra radosti, prozrazuje profesorka Eva Králíková z Centra pro závislé na tabáku

Podle posledních dat Všeobecné zdravotní pojišťovny zájem jejích pojištěnců zvládnout závislost na tabáku roste. Zatímco v roce 2015 čerpalo tuto péči 2833 pojištěnců, v loňském roce jich bylo již 6282 – tedy více než dvojnásobek. Spolu s tím rostou i náklady na léčbu. Vnímáte podobný trend i u vás v Centru pro závislé na tabáku? 

Ano, vidíme opravdu velmi podobný trend. Lidí, kteří se chtějí zbavit závislosti, ať už na tabáku, či na samotném nikotinu, přibylo. Ale v zásadě máme plno pořád.

Co nebo kdo je k vám nejčastěji přivede? 

Nejčastější důvody, proč chtějí kuřáci přestat kouřit, jsou v zásadě čtyři: zdraví, peníze, společenský důvod a pocit závislosti. Pak následují další libovolné důvody, které se zdají být někdy bizarní. Měli jsme například paní, která přestávala kouřit kvůli stromům na zahradě, nebo jinou ženu, jejíž jezevčík nechtěl žrádlo, protože mu ho míchala rukou, kterou kouřila.

Z vašich pacientů po roce nekouří asi jen 35 až 40 procent. Poznáte už ve dveřích nebo při prvním rozhovoru, že je to člověk, který zvládne odvykání dotáhnout do konce?

Vůbec ne, i když ze začátku jsem si to myslela. Ti, u kterých jsem tipovala, že se léčba nepovede, často naopak vydrželi. Dnes si to nedovolím predikovat a každý má šanci.

Co je u odvykání kouření klíčové? Vždy se říkalo, že bez vůle člověk kouřit nepřestane.

Vůle je jistě třeba, ale bohužel nemusí stačit. Klíčovým faktorem je podle mě míra radosti z abstinence. Vypadá to triviálně, ale věnujeme se tomu vždy tak pět až deset minut z naší dvouhodinové intervence, říkáme tomu identifikace s nekuřáctvím. Úspěch, obtíže i snadnost, s jakou se jim podaří přestat kouřit, záleží na tom, jak na kouření vzpomínají. První možností je nostalgické vzpomínání, kdy na kouření vzpomínáme jako na něco krásného, o co jsme chudáci přišli. Co teď ze života mám, když nemohu kouřit a Franta může, ten se má… Takový člověk se pak jen dlouho trápí, má větší potřebu léků a většinou se ke kouření stejně vrátí. Druhou možností je uvědomění si, že jsem rád/a, že jsem se kouření zbavil/a. Chtěl/a jsem to tak. Franta chudák ještě to svinstvo musí vdechovat a já už nemusím a mohu si koupit něco jiného… Takový člověk pak ani nemá tolik abstinenčních příznaků, cítí se lépe, nepotřebuje tak velkou dávku léků, a nakonec se mu přestat kouřit povede.

Přichází už s takovým určitým nastavením pacient k vám do centra, nebo mu i v rámci léčby pomáháte takovou radost najít? 

Radost neumíme zařídit, ale pacientům vysvětlujeme, že mozek má dvě části. Jednu část mozku ovládáme vůlí, v čemž mají naši pacienti jasno – chodí k nám jen ti, kteří chtějí přestat kouřit nebo se zbavit užívání jiné formy nikotinu či tabáku. Druhá část mozku nám zajišťuje přežití a k jejímu ovládání jen vůle nestačí, k úspěchu je třeba „aha moment“ a bohužel nikotin působí i na ni. Je to podobné, jako když máme hlad, najíme se. Když máme žízeň, napijeme se. Tuto informaci naši pacienti velmi rádi slyší a je to pro ně jakási omluvenka, že nepřestali kouřit, ačkoli to už tolikrát zkoušeli. Takový celoživotní kuřák má za sebou v průměru několik desítek neúspěšných pokusů, a to samozřejmě snižuje sebevědomí a lidé pak mají pocit, že jsou neschopní.

Co ještě jim vysvětlíte pro pochopení jejich stavu?

Ukazujeme jim také na videu změny, které se vlivem nikotinu v mozku odehrávají. Zároveň vysvětlíme následný princip působení léků, které mohou tuto část mozku ovlivnit a ulevit od abstinenčních příznaků. Celý tento proces odvykání přirovnáváme k rozvodu: Když se dva lidé rozvádějí, jistě spolu prožili něco hezkého a kuřák s cigaretou také. Když se ale rozhodnou kouření zbavit, není to cigareta, která je proti jejich vůli opustila, sebrala jim dům a auto a přemýšlejí, co mají ze života. Zásadní je kuřák, který ten rozvod s cigaretou chtěl a je rád, že z jeho života tento problém vypadne. Radost je pro úspěch klíčová. Naším centrem prošlo zhruba devět tisíc pacientů a těch úspěšných se vždy ptám, kdy měli ten „aha“ moment a docvaklo jim, že oni jsou ti, co to chtějí a rádi se kouření zbaví. Každý mi ale řekne něco úplně jiného. Takže univerzální radu nemám, citujeme jen příklady.

Je těžší se zbavit závislosti na klasické cigaretě než na e-cigaretách nebo nikotinových sáčcích? I když v rámci přednášky jste zmínila, že kuřáci se někdy během odvykání od kouření uchylují právě k alternativním variantám, kde sice nikotin stále působí, ale zbaví se škodlivého dehtu.

To je individuální. V první linii odvykání určitě nedoporučujeme elektronické cigarety. Jsou spíše pro ty, kteří opravdu nedokázali přestat ani s intenzivní léčbou. Pravdou je, že k nám přichází i řada pacientů, kteří nekouří, ale jsou závislí na alternativních formách nikotinu, a u nich preferujeme nenikotinové léky, což je především cytisin nebo vareniclin.

A je tedy léčba závislých na formách nikotinu bez kouře snadnější? Přece jen, někteří třeba kouří, protože je uklidňuje vyfukující kouř. 

Kouř je určitě důležitá součást závislosti na kouření, a vůbec celý rituál, celá behaviorální složka. Proto také s pacienty rozebíráme možná nekuřácká řešení jejich obvyklých kuřáckých situací a snažíme se je inspirovat, aby si předem připravili, co budou dělat místo kouření, a navíc aby to bylo něco, co mají rádi, aby se na to mohli těšit.

Centrum pro závislé na tabáku jste založila v roce 2005. Jak se kuřáci a závislí na tabáku za těch 20 let změnili, jestli vůbec? 

Kuřáci cigaret se nijak zvlášť nevyvinuli, jsou stále stejní. Jen přibyli závislí na jiných formách nikotinu. Průměrný věk našich devíti tisíc pacientů je kolem 45 let, v rozmezí od 12 do 93. Ze studie britských lékařů vyplývá, že pokud někdo přestane kouřit ve věku 45 let, prodlouží si život průměrně o osm let. Pokud vezmu v potaz třetinu, tedy tři tisíce úspěšných z devíti tisíc, kteří se u nás léčili, a vynásobím je osmi lety, tak je to 24 tisíc let, které jsme našim pacientům přidali. Takovým hrubým odhadem to myslím není špatná bilance. Není to ale jen moje zásluha, lékařek se nás v centru střídá pět a velmi důležité jsou naše skvělé sestry.

Zaujalo mě, že k vám přicházejí na léčbu již děti ve věku 12 let. Přicházejí také z vlastní vůle, nebo spíše na tlak rodičů? Bývá pak tato léčba i v závislosti na tom, co jsme si říkaly, úspěšná? 

To byla výjimka. Jsme ambulancí pro dospělé, takže děti k nám přijdou zcela výjimečně a odkazujeme je pak spíše na dětskou ambulanci na Klinice adiktologie. Pokud si ale vyloženě někdo přeje, abychom se mu věnovali, tak to uděláme. Z těch devíti tisíc pacientů jsme léčili jen asi 40 mladších 18 let a přicházejí samozřejmě vždy s rodiči a prakticky skoro vždy to dopadlo špatně, podobně jako všude ve světě. Je to dáno tím, že mladiství nemají adherenci a motivaci k léčbě. 

Přečtěte si článek Mýty kolem tabáku a nikotinu: Projděte si příručku ABC základních pojmů.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: Michal Sojka