Dávám dohromady skládačku, jak odvrátit smrt, říká oceněná lékařka urgentní medicíny Jana Šeblová

Na svém kontě má mnoho ocenění. Je považována za zakladatelku urgentní medicíny. Dostudovala si ještě další dvě vysoké školy. Tu poslední – obor aplikovaná etika na Katolické teologické fakultě UK – ještě v letech 2021–2024. Tento krátký rozhovor vznikl při příležitosti předávání Ceny profesora Radka Ptáčka, kterou obdržela za přínos celoživotnímu vzdělávání.

Co pro vás toto ocenění znamená? Jak ho vnímáte?

Musím přiznat, že jsem v minulosti získala už několik ocenění, ale Cena profesora Radka Ptáčka mě opravdu potěšila. Vzdělávání ve zdravotnických oborech je podle mě klíčem k tomu, aby zdravotníci v systému zůstávali. Díky vzdělávání mají motivaci, mohou se neustále zdokonalovat a zlepšovat. A pokud jsem byla oceněna za to, že jsem se snažila tuto štafetu předávat dál, velmi si toho vážím. Stejně tak si nesmírně cením toho, že jsem se stala laureátkou ceny nesoucí jméno profesora Ptáčka, se kterým jsem měla možnost se poznat a spolupracovat na některých publikacích o etice.

V jednom rozhovoru jste vyprávěla, že po poslední zkoušce na medicíně jste váhala mezi čtyřmi obory – kožním, rentgenem, soudní patologií – a nakonec jste si zvolila ARO. Nelitujete dnes tohoto rozhodnutí? A byla tato cesta dostatečně adrenalinová a dobrodružná?

Neřekla bych dobrodružná. Je pravda, že mi po promoci nabídli čtyři obory. Velmi mě lákalo soudní lékařství. Můj dědeček měl nesmírně rád detektivky a já je u něj četla jako „pohádky pro dospělé“. Soudní lékařství je taková detektivka doopravdy. S urgentní medicínou tvoří do jisté míry zrcadlovou dvojici – oni se věnují mrtvým, já živým. Oni dávají dohromady skládačku, co vedlo k úmrtí, a já z vyšetření pacienta a z výsledků zkouším najít klíč k tomu, jak úmrtí odvrátit.

Rozhodnutí ale nelituji. Tehdy jsem ještě neměla úplnou představu o anesteziologii a resuscitaci a urgentní medicína jako obor neexistovala. Říkala jsem si však, že mě život naučil řešit kritické situace, a tak jsem nastoupila na ARO. Později mě začala lákat práce na záchranné službě – někteří kolegové tam pracovali na vedlejší úvazek – a po první atestaci jsem nastoupila také. Od té doby mě tento obor nepřestává fascinovat. Medicína je základ, ale na záchrance musíte v každém okamžiku rychle vycítit, co je důležité – akce, nebo rozhovor. Je to obor plný změn, nenudíte se.

Od roku 2009 patříte mezi kmenové autory odborných přednášek a kurzů v rámci celoživotního vzdělávání České lékařské komory. Které přednášky měly největší ohlas? Byl o některé z nich zájem i opakovaně?

Témata jsem se snažila neustále obměňovat. Začínali jsme samozřejmě řešením akutních stavů, které lékaře stresují, protože je neřeší denně. Postupně jsme spektrum rozšiřovali – urgentní medicína je sama o sobě velmi široká. Zahrnuje banální problémy, běžné nemoci, ale i resuscitaci, a k tomu vede řada odboček do psychiatrie nebo do sociální oblasti. U seniorů či jiných zranitelných skupin si vystačíme s medicínou jen zřídka – musíme brát v úvahu i jejich sociální zázemí. To vše jsem chtěla v kurzech promítnout. Reagovali jsme i na aktuální situaci, například specifickým kurzem ke covidu. Některé kurzy jsme pořádali opakovaně. Letos jsme měli kurz zaměřený na průnik praktického lékařství a urgentní medicíny, protože i praktičtí lékaři se mohou ve svých ordinacích setkat s akutní situací, a účast byla opravdu velká.

Po dlouhých letech se podařilo prosadit urgentní medicínu jako samostatný obor. Je o ni mezi mladými mediky a lékaři zájem? A potřebuje adept mít k tomuto oboru určitou povahu, nebo se vše dá naučit?

V knize Úvahy o urgentní medicíně (2015) jsem přemýšlela o tom, kdo se hodí na záchranku či urgentní příjem. Vyšla mi směs často protichůdných vlastností: rozhodnost, zodpovědnost, schopnost podstupovat riziko a jednat, ale zároveň pokora, vnímavost a empatie. Urgentní medicína není pro každého, stejně jako žádný jiný obor. Pokud k nám nastoupí zhruba pět procent absolventů z ročníku, je to potěšující – nabídka oborů je opravdu velká. Počty atestujících lékařů v urgentní medicíně rostou, ale pořád je nás málo, protože jde o relativně nový obor a síť školicích pracovišť teprve vzniká. Když však mediky obor zaujme, většinou je baví – vidí velmi širokou diferenciální diagnostiku. Učím na 3. lékařské fakultě UK Etiku v akutních situacích a při mimořádných událostech a myslím, že odezva je velmi dobrá. Obor je podle mě atraktivní.

Při převzetí Ceny profesora Radka Ptáčka jste řekla, že urgentní medicína učí člověka pracovat s prioritami. Co je vaší prioritou nyní?

Dobrá, ale těžká otázka. Mojí prioritou je stále se – pokud možno úspěšně – vyrovnávat se životními výzvami, protože každý věk přináší jiné a člověka posouvají dál. A jak zmínil prezident ČLK Milan Kubek při předávání ceny: mou prioritou je být na sklonku života soběstačná, nebýt svým blízkým na obtíž a zároveň mít pocit, že jsem ještě k něčemu platná.

Autorka: Pavlína Zítková

Fotografie: Martin Kubica