Hlavička
Rozhovory -
13/07/2019

Stovky lidí se rozloučily s onkologem Kouteckým. Mnozí mu vděčí za život

Těžko si představit bezútěšnější úděl, než s jakým svou kariéru začínal Josef Koutecký, zakladatel dětské onkologie. Rakovinu tehdy přežívaly tři děti ze sta. Od té doby jich zachránil tisíce. Mnoho z nich se s ním dnes přišlo rozloučit na zádušní mši. Lékař zemřel minulý týden ve věku 88 let.

reklama

reklama

Na rozloučení s proslulým dětským onkologem Josefem Kouteckým se dnes v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Strahově sešly asi čtyři stovky lidí. Mnozí z nich mu vděčí za život vlastní nebo za život svých dětí.

Když Koutecký s dětskou onkologií začínal, drtivá většina jeho malých pacientů umírala. Statisticky skutečně přežívala jen tři procenta dětí. I díky profesorovi Kouteckému se dnes tento smutný a děsivý poměr zcela obrátil. Lékaři už dokážou zachránit přes osmdesát procent dětí s rakovinou. A každé z nich za to svým způsobem vděčí zakladateli tohoto oboru v někdejším Československu. 


reklama

Poslední poklonu přišli složit obyčejní lidé i lékaři a politici

Profesor Josef Koutecký zemřel minulý pátek ve věku 88 let. Kromě široké veřejnosti na rozloučení dorazili zástupci akademické obce, lékaři i politici. Byl mezi nimi například lékař a poslanec ODS Bohuslav Svoboda nebo rektor Karlovy univerzity Tomáš Zima.

„Znal jsem ho už jako student, předsedal v doktorské komisi, před kterou jsem stál. Byl to člověk, který neváhal pomoci komukoliv, ať pacientům, nebo kolegům a blízkým. Předával své bohaté životní zkušenosti, lidské i odborné, všem svým kolegům a pokračovatelům. Setkávali jsme se při koncertech, protože miloval vážnou hudbu,“ řekl dnes ČTK Zima. Oba se později potkali také jako kolegové, když byl Koutecký děkanem druhé lékařské fakulty.


Krušné začátky dětské onkologie: švábi i děravé rukavice

Když se Koutecký v roce 1964 ve svých čtyřiatřiceti letech rozhodl založit samostatný obor dětské onkologie, spousta kolegů ho prý od toho odrazovala. Vytrval, i když začátky byly hodně těžké. V osobní vzpomínce na něj to pro Aktuálně.cz zmínila novinářka Martina Riebauerová, která s ním před dvěma lety vydala knihu rozhovorů Osm múz mého života.

„Povídal mi o svých začátcích na první stanici dětské onkologie v Praze na Karlově, což byl pokojík s několika málo lůžky, na chodbě lezli švábi, děti byly poštípané od komárů a děravé operační rukavice si doktoři slepovali čtverečky z předchozích děravých,“ napsala Martina Riebauerová.

Sám Koutecký to popsal podobně: „Zakládal jsem to z ničeho, řekl bych až s pohrdáním některých kolegů. Neměl jsem nic. Místo, přístroje, léky ani lidi. Nic. Téměř všechny děti tehdy umíraly.“


Když vás někdo chytne za ruku a poděkuje za život

I přes tyto těžkosti si Josef Koutecký svůj obor takřka vydupal ze země. Od roku 1978 vedl ve Fakultní nemocnici v Motole první samostatné oddělení dětské onkologie. Po pěti letech se z něj stala Klinika dětské onkologie. Dětem se tam poprvé dostávalo komplexní péče, od diagnostiky přes léčbu až po psychologickou pomoc.

Za toto celoživotní úsilí se profesorovi Kouteckému dostalo nejrůznějších ocenění. K těm nejvýznamnějším patří medaile Za zásluhy II. stupně, kterou v roce 1996 obdržel od prezidenta Václava Havla. V roce 2010 dostal také Národní cenu projektu Česká hlava a před pěti lety získal Cenu J. E. Purkyně.

Sám si ale považoval mnohem méně okázalých, ale o to upřímnějších projevů vděku. „Já dostal za svůj život přes padesát vyznamenání, ale když vás někdo chytne na ulici za ruku a řekne: Pane profesore, vy jste mi zachránil život a já teď mám rodinu, zaměstnání a je nám dobře, tak to je mnohem víc než jakékoli vyznamenání,“ řekl už před časem v rozhovoru pro iDnes.cz profesor Koutecký.


Lékař s duší umělce

Kromě medicíny byla jeho velkou láskou hudba a literatura i kultura obecně. Působil v mnoha uměleckých nadacích a zasedal například v Radě Národního divadla. Napsal desítky učebnic a odborných prací a stovky vědeckých článků. Mezi těmito pracemi ovšem vyčnívá i dětská knížka Vodníček Buližníček, kterou sepsal podle příběhů o vltavském vodníkovi, které původně vyprávěl svým třem dětem.

Zádušní mši za něj dnes sloužil opat Michael Josef Pojezdný, který stejně vyprovázel i jeho druhou ženu Jitku. Tu profesor Koutecký nepřestal milovat ani po její smrti. V rozhovoru pro knihu Martiny Riebauerové vzpomínal i na poslední rozloučení s ní: „Než zemřela, řekla mi: Děkuji ti. Prosím tě, za co mi děkuješ, za co? ptal jsem se. A ona odpověděla: Za všechno. To byla dvě poslední slova, která mi řekla. A já pochopil, že myslí celý náš život...“


David Garkisch

Foto: Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc., autor: Jindřich Nosek, Wikimedia.org, CC 4.0


reklama

reklama



Mohlo by vás zajímat

Obrázek
Rozhovory -
27/03/2024

I malé zlepšení klinického stavu pacienta s pokročilou fází rakoviny je velmi obohacující, říká vědkyně Palová Jelínková

Uběhlo pět let a nový lék se konečně dostal k pacientovi s pokročilým nádorem, který už nemá jinou možnost léčby. Dostal možnost účastnit se první fáze klinické studie. Jeho imunitní systém už je velmi oslabený. Někteří pacienti na léčbu reagují pozitivně, nádor se hodně zmenší nebo skoro zmizí a život se zlepší a prodlouží. U takto pokročilých pacientů je úplné vyléčení spíše raritou. Někteří na léčbu vůbec nezareagují. I malé prodloužení života ale dává Lence Palové Jelínkové, ředitelce translační vědy ze společnosti SOTIO, impuls, že práce ve vývoji takových léků má smysl a že má smysl pokračovat, i když celý proces provází i nezdary.


reklama

reklama