Rudolf Jedlička: Fascinující příběh lékaře, který se obětoval pro ostatní

O tom, jak významným i průkopnickým lékařem byl, svědčí také fakt, že je jeho jméno uvedeno mezi oběťmi rané doby rentgenologie a radiologie na mezinárodním památníku v Hamburku. Práce s tehdy převratným rentgenem ho postupně připravila skoro o všechny prsty levé ruky – k nastavení stupně záření totiž Rudolf Jedlička používal svoji vlastní ruku, leckdy pod rentgenem levačkou zase přidržoval snímkované děti. Postupně si sám amputoval prsty postižené  ozařováním, až mu zůstal jen palec a necelý ukazováček. S pomocí speciální pinzety přesto dokázal až do konce života dál operovat.

Neradostné osudy sourozenců

Rudolf Jedlička měl zřejmě předurčeno stát se lékařem. Narodil se 20. února 1869 v Lysé nad Labem do lékařské rodiny, v níž se tomuto poslání věnoval už jeho dědeček i otec. Rudolf měl dalších devět sourozenců, ale dospělosti se dožili jen čtyři z nich.

Dva například zemřeli v roce 1883 při epidemii pravých neštovic. Rudolfův otec jako lékař přitom propagoval očkování proti neštovicím, které už v té době bylo známé. Ještě ovšem nebylo přijímané a lékaři mohli být za jeho praktikování dokonce souzeni za ublížení na zdraví, pokud došlo k nějakým komplikacím. (Více o historii této nemoci v článku: Zemřel epidemiolog Zdeněk Ježek. Svět mu vděčí i za vymýcení neštovic).

V rodině Jedličků se snad o jiné než lékařské kariéře chlapců neuvažovalo. Rudolf promoval na lékařské fakultě v Praze v roce 1895, kde se začal věnovat chirurgii. Lékařem se stal i další z bratrů, jiný zase vojenským veterinářem a další lékárníkem.

„Rentgenový kabinet“ v hotelu

Jen rok po promoci, kdy byl Rudolf Jedlička ještě operačním elévem, ho dosáhly zprávy o objevu „paprsků X“ Wilhelma Röntgena. Osudově mu to změnilo život – a později rovněž celé české lékařství.

Počátky setkání Jedličky a rentgenu ale byly poměrně bizarní. Hned jak se o objevu paprsků dozvěděl, vyjednal vskutku pozoruhodnou dohodu. Rentgenový přístroj zaplatil hoteliér Antonín Cífka, který ho také umístil ve svém hotelu U černého koně. Šlo nepochybně o první „soukromý rentgenový kabinet“ v českých zemích, možná i v celém mocnářství.

Nikdo, včetně Rudolfa Jedličky, tehdy v roce 1896 ještě nic netušil o nebezpečí rentgenového záření. Přístroj byl naopak atrakcí pro hosty, kteří si přímo v hotelu zkoušeli nedávno objevenými paprsky prohlížet vlastní kosti.

Na tomto „hotelovém“ rentgenu nicméně začal Rudolf Jedlička jako vůbec první v habsburské monarchii dělat skiagrafická vyšetření (snímkování na film, záznam) a stal se tak zakladatelem české lékařské rentgenologie. 

Léčba radiovou solí

Hned následující rok si Jedlička pořídil vlastní rentgen. Hodně tehdy osobně riskoval – přístroj byl v ceně jeho dvou ročních příjmů. Jedlička se svým týmem ovšem začal hned pracovat i bádat nad využitím paprsků X. Vyrobili si dokonce vlastní příslušenství. 

Poté, co Marie Curie-Skłodowská spoluobjevila v roce 1898 prvek radium, byl Jedlička rovněž prvním, který ho ve formě „radiové soli“ začal v Čechách používat. Léčil s její pomocí rakovinu – do nádoru se vpravovala malá uzavřená jehla s radiovou solí a rakovinné buňky pak podléhaly ozáření jako první.

Stejně jako ostatní provozní materiál si i radiovou sůl hradil Rudolf Jedlička sám. Zájem jeho a podobných lékařů o radium brzy obrovsky navýšil jeho cenu. Jen pro představu o jak neuvěřitelně drahý a vzácný materiál šlo – ještě před první světovou válkou uranové doly v Jáchymově prosperovaly z produkce pouhých dvou gramů radia ročně! Když byly objeveny zásoby v Utahu, celosvětová výroba rázem poskočila na „celých“ 10 gramů. Později pomohly objevy ložisek v Kongu a v Kanadě. Přesto ještě v roce 1929 stál už po velkém propadu cen gram radia 50 000 tehdejších dolarů. Dnes není radium prakticky využíváno a o jeho ceně lze tedy jen spekulovat.

Rudolf Jedlička se ale neomezoval jen na rentgenologii, věnoval se například i novému způsobu anestezie vpravením malé dávky kokainu do páteřního kanálu. 

První válečné útrapy v Srbsku 

Po návštěvě USA a zejména proslulé Kliniky Mayo v Rochesteru v Minnesotě, se u něj probudilo mecenáštví naplno. Rozhodl se na stejných principech – movití si připlácejí za nadstandard, aby bylo na léčbu pro chudé – založit vlastní kliniku. Tak v roce 1909 vznikl nápad, Jedlička koupil pozemek v Praze Podolí a po dlouhém úsilí otevřel v roce 1914 známé Pražské sanatorium (dnešní Ústav pro péči o matku a dítě, kterému se neoficiálně říká Porodnice v Podolí).

Do bohulibých plánů Rudolfa Jedličky ale zasáhla válka. Nebyla to ještě ta první světová, ale balkánská válka proti Osmanské říši v roce 1912. Češi s osvobozeneckým bojem Srbů sympatizovali a zrovna tak Jedlička. Na vlastní náklady uspořádal expedici a v Bělehradu převzal s několika českými kolegy vojenský lazaret s 800 lůžky.

Operoval prý tehdy až 40 zraněných vojáků denně. Za pouhých několik měsíců tady udělalo devatenáct českých lékařů téměř 1 800 operací. Kromě nejvyšších ocenění od Srbského království si Jedlička přivezl i celoživotní družku Alexandru, která byla v lazaretu zdravotní sestrou.

V polním lazaretu na frontě Velké války

Sotva se Jedlička vrátil a otevřel své Pražské sanatorium, vypukla první světová válka. Brzy byl povolán do polního lazaretu v Bosně, kde panovaly zoufalé podmínky a vypukla nákaza cholerou a úplavicí. Přátelé Jedličku po měsíci dokázali dostat zpátky do Prahy, ale zůstal vojenským lékařem, dokonce velitelem vojenské nemocnice.

Paradoxní na celé situaci bylo, že tentokrát Jedlička pracoval pro nepřátele Srbů, na straně Rakouska-Uherska. Dokonce byl na několik dnů zatčen pro velezradu, ale ukázalo se, že šlo o záměnu jmen.

Zrod proslulého Jedličkova ústavu

Aby toho nebylo málo, ještě před svým prvním i druhým setkáním s válkou a ještě před otevřením Pražského sanatoria začal Jedlička pracovat jako předseda Spolku pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků. Jeho cílem bylo vybudovat ústav pro postižené děti, aby se mohly zapojit do života.

Ústav Jedlička otevřel ještě rok (1913) před svým sanatoriem a dodnes ho známe jako Jedličkův ústav. Už od první chvíle nesl jméno slovutného zakladatele, lékaře a mecenáše. Pomáhal k soběstačnosti nejprve pouze tělesně postiženým dětem, později z části i vojenským veteránům, kteří zůstali invalidní.

Jedličkův ústav se začal rozrůstat i o nové školy. Na jejich stavbu přispěl 100 tisíci korun i prezident T. G. Masaryk. Ten také počátkem dvacátých postupně jmenoval Rudolfa Jedličku profesorem hned tří oborů – chirurgie, rentgenologie a radiologie.

Smrt velikána

I když bylo Jedličkovi teprve 57 let, počátkem roku 1926 se jeho zdravotní stav začal zhoršovat. Začaly se ozývat následky dlouholetého ozáření, také jeho angina pectoris a navíc všemu nepřidal ani fakt, že Jedlička byl silným kuřákem.

I jeho odchod byl svým způsobem grandiózní a hodný velikána. I když v polovině října dostal silný záchvat anginy pectoris, odešel ráno do práce, přednášel o mozkových nádorech, pak operoval a ještě ordinoval. Teprve potom odjel do své vily v Harrachově, kde se mu znovu přitížilo.

Rudolf Jedlička si svůj konec nepochybně uvědomoval. Ještě před smrtí se oženil se svou jedinou dlouholetou družkou Alexandrou a brzy znovu prodělal záchvat. Přesto se už nenechal léčit a léky s výjimkou morfia odmítal. Napsal poslední vůli, nechal si prý zahrát Humoresku od Antonína Dvořáka, naposledy si připil s přáteli a také si zakouřil. Zemřel 26. října 1926.

Jablko nepadá daleko od stromu

Důkazem, že si jeho památky národ vážil a váží, je fakt, že se pohřeb konal v Pantheonu Národního divadla. A také to, že je Rudolf Jedlička pohřbený společně se svým otcem na Vyšehradském hřbitově.

Neméně zajímavým je i to, že tradice lékařského povolání v rodině nevymizela. Prasynovcem Rudolfa je lékař Jiří Jedlička, který se v roce 1989 stal jedním ze šesti zakladatelů České lékařské komory a také iniciátorem udělování prestižního titulu rytíř českého lékařského stavu. Sám je od roku jeho 2010 jeho držitelem.

David Garkisch