Hlavička
Kauzy -
13/02/2023

Nadstandardy existují. Bezplatné zdravotnictví je mýtus, říká Adam Janek

V posledních týdnech se znovu rozvířila debata o zavedení tzv. nadstandardů do zdravotnictví, kterou v listopadu přiživil sám ministr zdravotnictví Vlastimil Válek. Profesor Válek prohlásil, že by chtěl otázku nadstandardů vrátit k širší diskusi, načež se proti tomuto vymezila opozice i zdravotnické odbory. Takový krok by podle nich směřoval k vytvoření dvoukolejného zdravotnictví, resp. k dělení občanů na chudé a bohaté. Adam Janek, ředitel očních klinik a dalších zdravotnických zařízení v České republice a na Slovensku, však s tímto stanoviskem nesouhlasí. Právě oftalmologie se nadstandardy zavedené v roce 2012 týkaly možná i nejvíce.

reklama

reklama

Jak se na celou diskusi ohledně nadstandardů aktuálně díváte vy?

Předně je nutno sdělit, že termín nadstandard je sám o sobě nešťastným pojmem a je hlavně lehce politicky zneužitelný. Evokuje totiž něco „lepšího“, co člověk běžně nedostane. Vyvolává myšlenku, že standard znamená něco horšího, méně kvalitního, a nadstandard je právě něco lepšího, dražšího a kvalitnějšího. A tak to zkrátka není. Nicméně u termínu nadstandard se takového pohledu – znovu zdůrazňuji politicky velmi lehce zneužitelného – nezbavíme. Přitom to není nic jiného než mít legální možnost výběru – možnost volby, která v dnešním zdravotnictví reálně funguje, ale „technicky“ je tato možnost pacientům odpírána. Tak tedy zkusme neříkat nadstandard, ale mít možnost si vybrat.

Takže se z vašeho pohledu nemůže stát, že bude jedno méně kvalitní zdravotnictví pro chudé a druhé kvalitnější pro bohaté?

reklama

Samozřejmě, že ne. Dnes je určitým způsobem definovaný nárok na zdravotní péči, která je hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Taková zdravotní péče je v dané situaci dostatečně účinná a dostatečně kvalitní. Souběžně pak existují nějaké další alternativy, které se neliší kvalitou nebo účinkem, ale jsou v něčem jiné. Pokud si chci toto jiné řešení jako pacient vybrat, proč by mi měl kdokoli odpírat právo na výběr? Avšak žádné dvoukolejné zdravotnictví pro chudé a bohaté zavedením možnosti volby nemůže vzniknout. V podstatě toto potvrdily i nálezy Ústavního soudu.

Jak to myslíte? Ústavní soud přece nadstandardy ve zdravotnictví zrušil.

Právě naopak. Všechny nálezy Ústavního soudu jasně říkají, že je možné najít takové řešení, ve kterém bude definován standard a nadstandard. Kdo se pohybuje ve zdravotnictví, tak závěry Ústavního soudu zná. Pro úplnost ještě doplním, že Ústavní soud zrušil jen „cestu“, jakým byly tehdy za pana ministra Hegera nadstandardy uvedeny v život. To znamená, že je zrušil z formálního důvodu, nikoli z důvodu věcného, když nadstandardy byly zavedeny pouze formou vyhlášky, nikoli formou zákona.

Praxe v oftalmologii

Jak by tedy znovuzavedení nadstandardů nebo tedy možnosti výběru mohlo vypadat v praxi? Konkrétně například v oftalmologii?

Oftalmologie je jedním z oborů, kterých se nadstandardy velkou měrou týkaly již v letech 2012-2013. Vždy se udával příklad léčby šedého zákalu, kdy při jeho odstranění implantujete tzv. monofokální čočku, která po zákroku umožňuje vidění na jednu vzdálenost. Takový implantát je hrazen plně z veřejného zdravotního pojištění a pro účely odstranění šedého zákalu je dostatečně účinný. Pokud si ale pacient chce připlatit za např. trifokální čočku (takový implantát zbavuje závislosti na brýlích, tj. umožňuje vidění na více vzdáleností), formálně by si měl hradit nejen celý implantát, ale i celou operaci, na kterou má nárok. 

Tento postup je zcela nelogický, a navíc diskvalifikuje pacienta, který chce do svého zdraví investovat. Proč by mu měl být odpírán nárok na úhradu operace, když si chce zvolit jen jiný implantát? Neměl by doplácet jen rozdíl mezi běžně hrazeným implantátem a tím, který si zvolil? A takových příkladů je celá řada – v oftalmologii i v dalších oborech. S dynamickým vývojem medicíny to ani jinak nebude. Systém nemůže hradit ty nejlepší technologie, nejnovější implantáty apod., protože na to zkrátka nemá. Vždy hradí efektivní, respektive dostatečně účinnou léčbu. Například v případě odstranění šedého zákalu je dnes hrazena kvalitní nitrooční monofokální čočka.

To zní, jako by dnes ale nadstandardy nebo možnosti výběru již existovaly?

Ať tomu budeme říkat jakkoli – nehrazená péče, doplatky, nadstandardy, tak v reálné praxi existují, formálně nikoli. Když jsme u toho, dnes již nikomu nepřijde divné, kolik musíme zaplatit ze svého u stomatologů, gynekologů a dalších specialistů. Ve stomatologii je to vidět asi nejvíce. Každý má pocit, že u smluvních stomatologů se platí takřka stejně jako u nesmluvních. Nikomu z nás pak nepřijde ani trochu podivné, kolik doplácíme za léky. Zkrátka to tak je a každý doplatek za lék akceptujeme. To je v podstatě forma nadstandardu, když za ně doplácíme. Mimochodem, právě léky jsou oblast, kde by se se zaváděním jakési spoluúčasti či připojištění mohlo relativně lehce začít. Takže ano, určitá forma spoluúčasti existuje, je to tak dobře a pacientům toto právo nesmí být odpíráno. Jen se tomu nesmí říkat nadstandard, protože to je politicky zneužitelné a která vláda bude chtít nadstandardy prosadit, té to zlomí vaz.

Spoluúčast je správný směr

Zmínil jste připojištění jako formu spoluúčasti? To bychom neměli považovat za nadstandard?

Také vám zní připojištění či spoluúčast lépe než nadstandard, že? Spoluúčast v jakékoli formě je správný směr a do budoucna nám stejně nic jiného nezbyde. Jestli to bude připojištění skrze komerční zdravotní pojišťovny nebo formou nominálního pojistného nebo jinou formou, je vcelku jedno – hlavně s tím začít. Je a bude nezbytné navýšit podíl soukromých financí, jinak to náš solidární systém jednoduše nezvládne. Problém dnes totiž je, že nemáme absolutně představu, kolik zdravotní péče stojí, resp. kolik do ní já dávám a kolik z ní já čerpám. A díky našemu systému ani nemám žádnou motivaci se o to zajímat.

Jak to myslíte?

Musíme odstranit mýtus o bezplatném zdravotnictví. Máme tady zdravotní daň, kterou všichni odvádíme do systému, ale protože si nekupujeme sami žádné produkty péče, tak jako například pojištění automobilu či majetku, tak nás v uvozovkách nezajímá, kolik zdravotní péče stojí a kolik na tuto péči každý z nás v našem solidárním systému přispívá. Zároveň nás nic nemotivuje k tomu, abychom čerpání zdravotní péče předcházeli. Nemáme systém bonifikace, tedy když se o sebe staráme, například pravidelná prevence, zdravý životní styl a další, a ani systém malifikace, tedy když se o sebe nestaráme. A bonifikace je vždy účelnější. Forma připojištění nebo jiné spoluúčasti by tuto perspektivu změnila. Je nutno „jen“ najít takový motivační systém, který by navíc neskončil s výměnou politické garnitury.

Jak byste ale takový systém uvedl do praxe? Asi to není otázka několika měsíců.

To není a mohlo se či mělo již dávno začít. Těch přístupů je mnoho a jak jsem zmiňoval, k takové změně musí být shoda napříč politickým spektrem a zároveň alespoň rámcová názorová shoda odborné veřejnosti. Obecně platí, že dokud si nebudu hradit něco „ze svého“ nebudu mít motivaci nečerpat zdravotní péči, nebude mě to zajímat. Dokážu si představit pro začátek zavedení dvousložkového pojistného, kdy jedna složka bude daňového charakteru a druhá bude osobním nominálním pojistným. Tímto krokem minimálně získáme možnost výběru, cenovou informaci pro každého z nás a snad i parciální cenovou konkurenci mezi zdravotními pojišťovnami, které si dnes skutečnou cenou konkurovat nemohou. A nominální pojistné je jen jednou z mnoha cest. V souvislostí s udržitelností financování našeho systému není však na co čekat. 

Adam Janek (zdroj fotky: Dara Rakovčík)

Mgr. Adam Janek, MHA, MBA, LL.M, je absolventem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, dále vystudoval exekutivní program MHA (Master of HealthCare Administration) orientovaný na management ve zdravotnictví na Advance Healthcare Management Institute v Praze a program MBA (Master of Business Administration) se zaměřením na podnikovou ekonomiku a marketing na Vysoké škole ekonomie a managementu v Praze. V roce 2022 úspěšně zakončil mezinárodně uznávané studium LL.M. ve specializaci Zdravotnické právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Je členem České společnosti refrakční a kataraktové chirurgie (ČSRKCH), členem ekonomické komise ČSRKCH, členem České vitreoretinální společnosti, členem Sdružení ambulantních specialistů a členem Sekce zdravotnictví a sociálních služeb Hospodářské komory ČR. Tři roky byl členem dozorčí rady VZP. Zastává rovněž pozici místopředsedy představenstva Sdružení ambulantních poskytovatelů oční chirurgie SAPOCH. Od května 2011 působí v Očním centru Praha. Od prosince 2016 je zároveň ředitelem a jednatelem Očního centra Sokolík na Slovensku. Od října 2021 je jednatelem mikrosítě očních ambulancí MediPort.

Autoři: Pavlína Zítková, Monika Lukešová

Foto: Dara Rakovčík

reklama

reklama

reklama

reklama