Milan Kubek: Zdravotnictví ve lži. Ohrožuje to už i bezpečnost pacientů

Poměrně tvrdou kritiku zveřejnil ve svém textu v časopise České lékařské komory Tempus medicorum. V českých nemocnicích se masivně obchází zákoník práce a pacienty léčí chronicky přetížení lékaři.

„Skutečnost, že přepracovaní a nevyspalí lékaři častěji chybují, tu nezpochybňuje nikdo. Únava a nedostatek spánku mají na pracovní výkon podobný vliv jako alkohol. Avšak zatímco lékař opilec je po právu zločinec, přepracovaný doktor bývá stále považován za hrdinu, na jehož bedrech stojí české zdravotnictví. Paradoxně přitom oba představují pro své pacienty obdobné nebezpečí,“ píše prezident komory Milan Kubek.

Milan Kubek: Zdravotnictví ve lži

Dostupnost zdravotní péče je zajišťována pouze díky soustavnému a systematickému porušování a obcházení zákoníku práce, personální vyhlášky i dalších právních předpisů. Snad vyjma našich pacientů to všichni ostatní vědí, ale ti, kdo by tuto smutnou skutečnost mohli změnit, se stále tváří, jako by to nebyla pravda.

Zákoník práce, který nabyl účinnosti až po mnohaletém přechodném období, které zdravotnictví trestuhodně promrhalo, odpovídá evropské směrnici o pracovní době. Tedy normě, která v první řadě slouží k ochraně spotřebitelů, v našem případě k zajištění bezpečnosti pacientů. Po zdravotnických zařízeních nevyžaduje nic, co by nebylo obvyklé jinde.

V první řadě by nám všem mělo jít o prospěch pacientů. Skutečnost, že přepracovaní a nevyspalí lékaři častěji chybují, tu nezpochybňuje nikdo. Únava a nedostatek spánku mají na pracovní výkon podobný vliv jako alkohol. Avšak zatímco lékař opilec je po právu zločinec, přepracovaný doktor bývá stále považován za hrdinu, na jehož bedrech stojí české zdravotnictví. Paradoxně přitom oba představují pro své pacienty obdobné nebezpečí. Nikdo by si nepřál, aby ho léčil opilec, stejně jako by se asi žádný pacient nenechal dobrovolně operovat v pondělí ráno chirurgem, který odpracoval ve službě celý víkend. Přepracovaný lékař však, na rozdíl od toho opilého, nebývá cítit, a tak pacient na první pohled nic nepozná.

Část lékařů, kteří vědomě porušují zákony, jsou možná nebezpeční altruisté, kteří si myslí, že něčemu pomohou, když budou zdevastované nemocnice nadále udržovat tak říkajíc v chodu. Tito obětavci však svým úsilím brání tomu, aby se ve zdravotnictví něco zlepšilo.

Ostatní doktoři riskují proto, aby si vydělali. Těžko je odsuzovat, když polovinu jejich příjmů tvoří peníze za služby a přesčasy a oni nikdy nepoznali, že by tomu mohlo být i jinak. Lékaři z lůžkových oddělení v průměru odpracují za měsíc jedenapůlnásobek řádné pracovní doby, a tím sebe i své kolegy strhávají do pasti, kdy politici i ředitelé nemocnic mohou poukazovat na jejich „vysoké příjmy“. Dokud zkrátka budou doktoři ochotní hrát tuto hru, tak se také nic nezmění.

Lékaři opravdu nejsou, to ví každý. Dokonce už i Slováci došli. Byli to přitom právě kolegové ze Slovenska, kteří v uplynulém desetiletí drželi nad vodou české a moravské nemocnice, a kolaps zdravotnictví tak o několik let oddálili. Dnes již práce u nás pro ně není atraktivní. Personálně zdevastované nemocnice se tak snaží i za ně sehnat jakoukoli náhradu. Kohokoli v bílém mantlu.

Dostáváme se tím k dalšímu paradoxu. Cizinci bez aprobační zkoušky v nemocnicích, alespoň podle ujišťování ministerstva, údajně nepracují, nýbrž vykonávají praxi pod přímým odborným vedením plně kvalifikovaného lékaře, který se jim osobně věnuje a tráví svoji pracovní dobu s nimi bok po boku na pracovišti. Jak je tedy možné, že bez této „neexistující“ práce by museli ředitelé či hejtmani podle svých vlastních slov řadu nemocnic zavřít? Tady něco nehraje.

Ministerstvo zdravotnictví samozřejmě musí mít a také má přehled o tom, jak se věci mají. Přesto problém ignoruje a i pan ministr Vojtěch se, patrně na základě rady svých mediálních poradců, řídí heslem: zatloukat, zatloukat, zatloukat…

V ojedinělých případech, kdy už je konfrontován s tvrdou realitou, snaží se maximálně přehazovat zodpovědnost na ostatní. Tu právem na své politické předchůdce, jindy neprávem na ředitele nemocnic, kteří za stávajících podmínek prostě kvalifikované doktory neseženou.

Dostali jsme se do stavu, kdy bychom si měli odpovědět na otázku, zda by nebylo jednodušší přestat lhát a konečně začít říkat lidem pravdu. Prohlubující se personální devastace našeho zdravotnictví je závažný problém, který ohrožuje nejenom dostupnost lékařské péče, ale i její kvalitu a bezpečnost. A to neznamená nic jiného než to, že ve zbytečném ohrožení se může ocitnout v případě nemoci každý z nás. Pokud chceme, ve vlastním zájmu, zdravotnictví zachránit, pak se nesmíme bát jeho problémy pojmenovat. Dokud totiž budeme lhát, nic se nezmění.

Milan Kubek