Lékař Jiří Dostal: Jaké to je umřít? Vím to, už jsem „umřel“ několikrát

Jiří Dostal je vedoucím lékařem v Centru sportovní medicíny. Co ale čtenáře na jeho příběhu (viz níže) nejvíc zaujme, je, že ho Jiří Dostal prožívá a popisuje nikoli jako lékař, ale jako pacient.

Odmalička byl sportovcem a snad i to mu zachránilo život. Řečí lékařů: vrozená primární elektrická nestabilita komorového myokardu vedla k opakovaným atakám fibrilací komor s nutností terminace výbojem implantovaného defibrilátoru. Překonal ovšem všechny těžkosti, dodnes aktivně sportuje a sportovcům pomáhá i jako lékař.

„Chlapci, uvědomili jste si někdy, co člověk při zástavě prožívá?“

Jeho vyprávění je opravdu strhující, a jak sám říká, do poslední tečky pravdivé. Velmi osobní text vyvolal snad až nečekaně velký ohlas. Autorovi se začala ozývat další média, ale všechny nabídky k dalšímu vyprávění na toto téma odmítl. „Nechci, aby to působilo exhibicionisticky. To rozhodně nebyl účel,“ řekl Našemu zdravotnictví. Přesto laskavě svolil k tomu, abychom výjimečně jeho text převzali a ještě jednou zveřejnili.

Popsal i to, co se dělo po vydání jeho zpovědi. Drtivá většina ohlasů byla pozitivní, ale našly se i negativní, překvapivě i mezi některými kolegy. „Podle nich jsem to neměl říkat, neměl jsem to na sebe prozradit. Já jsem jim pak vysvětloval, proč jsem to udělal: ‚Chlapci, uvědomili jste si někdy, co člověk při zástavě oběhu prožívá? Jak se pere s každou další zástavou a ví, že ta další může být fatální? Jak má jedinou vůli – nemít další fibrilaci komor s resuscitací...‘ Někteří nechápali, nedošlo jim, že jsem to nepsal kvůli sobě, ale kvůli těm, co to čtou,“ říká dnes Jiří Dostal. 

Reakce kolegů ho podle vlastních slov překvapila i zaujala a pochopil, že jsou lékaři možná dost často svou prací odtrženi od pocitů pacienta. Těch si přitom on sám prožil nejspíš na několik dalších životů.

„Hele, ty to musíš říct!“

Vydání textu nelituje. „Rozhodování trvalo dlouho, déle než rok. U mě to odstartovala Maki (plážová volejbalistka Markéta Sluková, pozn. red.). Známe se spolu a ona mi na tohle vyprávění jednou povídá: ‚Hele, ty to musíš říct.‘ Přemýšlel jsem nad tím a uvědomil jsem si, že má pravdu. Že to vážně musím říct. Ne kvůli sobě, ale kvůli možná jen pár lidem, kterým to pomůže.“

A bylo tomu tak. „Jen během prvního měsíce se nám na sportovní medicínu mezi všemi ozvalo asi deset lidí, kterým možná moje zkušenost a můj příběh pomohly a dalším ještě pomohou. Ukázalo se, že někteří mají sport zakázaný nebo limitovaný úplně zbytečně nebo měli naopak neřešený zdravotní problém. A těmhle deseti lidem to v jejich životech pomohlo a umožnilo žít nadále aktivní život a sportovat,“ říká dnes Jiří Dostal.

„Stylistický výraz textu jsme ladili s redaktory tak, aby odpovídal čtenářům webu Bezfrází.cz, tedy lidem, kteří mají zájem o sport. Samozřejmě tedy neodpovídá očekávání odborné komunity a někdy může působit velmi familiárně. Ale to byl cíl. Když článek bude číst lékař nebo jiný zdravotník, je třeba, aby ho vnímal v kontextu toho, komu byl určen a co jsme tím chtěli vyjádřit,“ uzavřel Jiří Dostal.

Jiří Dostal: Vnitřní kód

Dřív, než jsem v atletice stačil cokoliv dokázat, jsem několikrát umřel. V reálu jsem přežil, dá se říct, že náhodou.

Netuším, jaké to je, když vyhrajete olympiádu, zato vím, co člověk cítí, když odchází na druhý břeh. První část je hrozně nepříjemná, asi proto se lidi i zvířata bojí okamžiku smrti. Přijde náraz, který oznamuje konec. 

Ale pak. Druhá a třetí fáze, kdy se propadáte do několika úrovní bezvědomí, jsou milosrdné, mozek má nedostatek kyslíku, pozvolna přestává fungovat, následuje hezké a pozvolné odcházení. Někdy se u toho zdají sny. Tenhle stav jsem zažil i pětkrát za den. 

Na začátku jsem to počítal, ale u pětadvacátého incidentu jsem s tím přestal. Mým osudem jsou smrtelné srdeční arytmie. Možná jsem jich měl šestadvacet, možná několik desítek. Nevím. Je to vlastně zástava krevního oběhu a jmenuje se to fibrilace komor. Tep vyletí třeba na tři sta úderů za minutu a pumpa v tomto stavu nic nepřečerpá.

Nejsem jediný, komu se v Česku něco podobného stalo, jsem ale jeden z mála, kdo to přežil bez odborné pomoci. A to několikrát. Podobná věc o patnáct let později potkala i hokejistu Jiřího Fischera přímo při zápase NHL. Jeho shodou okolností hned na ledě nahodili pomocí defibrilátoru.

Tu informaci jsem zaznamenal už jako lékař. Hned jsem věděl, co prožívá. V hokeji někdy ve finále rozhoduje náhlá smrt, on ji zažil natvrdo a přežil. Několik let poté jsme si o tom s Jirkou povídali a shodli jsme se na jedné věci: Měli jsme oba velké štěstí.

Narodil jsem se v roce 1972, ale můj příběh začal už o šest let dřív. Umřel mi strejda, velký sportovec, kanoista. V osmnácti nedoléčil angínu, po snídani vstával od stolu a skácel se k zemi.

Když mi byly čtyři roky, spal jsem s tátou na druhý svátek vánoční v pokoji. Šel jsem ráno vzbudit mámu do druhé místnosti, ale nepovedlo se mi to. Od té doby mám několik let okno, život bez vzpomínek. Maminka umřela, vím to jen z vyprávění. Stejně jako to, že se volali policajti a záchranka. S bráchou jsme skončili na rok a půl u babičky s dědou.

Po dohodě s psycholožkou mi řekli, že je maminka v nemocnici. Věřil jsem tomu, než mi na pískovišti jedno dítě ukázalo svoji mámu a já mu odpověděl, že ta moje je nemocná. Děda se rozbrečel. Nebyla nemocná. Byla už půl roku mrtvá. Šlo se k další terapeutce a ta všem logicky vysvětlila, že ke mně musí být upřímní. Šlo o lež, kvůli které bych později ztratil ke všem důvěru.

Přestěhovali jsme se do jiné části Prahy, táta si časem našel druhou ženu, pro mě je to máma.

Začali jsme znovu žít a já objevil atletiku. Děda býval za první republiky vynikající skokan do dálky, v roce 1978 mě vzal na stadion Slavie, kde slavnostně položili první tartanovou dráhu. Do té doby tam byla škvára, jen sáhnout si na povrch, který jsme znali pouze z televize, byl krásný zážitek. V páté třídě jsem tam začal trénovat, ale pán, který měl přípravku, si dědu po třech týdnech zavolal a řekl, ať už nechodím, že prý jsem absolutně netalentovaný.

Vždy jsem byl biologicky mladší, potřeboval jsem víc času, což se ukázalo na Rudé hvězdě, dnešním Olympu, kam mě vzali do tréninkového střediska mládeže. Přidělili mě k nově vzniklé tréninkové skupině Dana Hejreta. Netušil jsem, že mu za čtyři roky budu vděčit za život. Běhal jsem stodesítku a čtvrtku přes překážky a na gymplu to začal brát hodně vážně. Jako všechno. Škola, výběrová matematicko-fyzikální třída, z níž až na pár výjimek všichni dosáhli v pozdější profesi velkých úspěchů. Atletika, náročné a často dvoufázové tréninky, které jsem prostě potřeboval. Znám pocit, kdy běžíte v tréninku patnáct dvoustovek s minutovou pauzou a po sedmé zvracíte.

Dan byl tvrdý trenér, zároveň věděl, kdy ubrat. Zvládnul jsem udělat třicet shybů, zvednul přes sto kilo na bench press a dřepnul s činkou dvě stě. Byl to můj život.

V tomhle režimu jsem vzhledem k rodinné anamnéze docházel na pravidelné preventivní pozorování. Nikdo nevěděl, na co maminka a její bratr zemřeli, informací bylo tehdy mnohem míň. Lékařské kontroly probíhaly i na Rudé hvězdě. Všechno bylo v pohodě, okolí se tvářilo, jako že se nic neděje.

Pak přišla sobota 1. září 1990, dva dny před začátkem posledního ročníku gymnázia, tři týdny před osmnáctými narozeninami.

Byl jsem trochu nastydlý, vzbudil jsem se, šel do koupelny, stál u zrcadla a najednou měl pocit, že slyším startovat letecké motory. Jako když se roztočí turbíny. Pak tma a bolest. Krátká pauza, po ní ostré světlo. Probudil jsem se zhroucený mezi umyvadlem a pračkou v panelákové koupelně, kde se kolem sebe neotočili dva lidi.

Bylo mi na zvracení, bušil jsem na dveře a cítil jen strašlivou slabost.

Táta mě vzal do nejbližší Thomayerovy nemocnice, kde na příjmu řekli, že k nim nepatřím a že musíme do Nemocnice Na Františku. Tam sloužil doktor, který mi natočil krátké EKG na tři tepy. Nic neukázalo. Neřešil souvislosti s mámou a strejdou, jen viděl mladého sportovce a mezi dveřmi diagnostikoval, že jsem přetrénovaný a mám si odpočinout.

Dnes vím, že je tohle úplný nesmysl. Přesně takhle se to nemá dělat.

Po týdnu klidu mě čekal návrat do školy, hned druhý den jsem seděl o přestávce v lavici a znovu uslyšel start leteckých motorů. Celé kolečko se opakovalo a na jeho konci byl pohled na strop a obličeje spolužáků, kteří se nade mnou skláněli.

Táta přijel do školy dřív než záchranka a volal s prosbou o radu naší známé, doktorce, která mu řekla, ať na nic nečeká a přiveze mě k ní na Bulovku. Připnula mě na dlouhé EKG. Pamatuju si jen její vyděšený výraz, hned mě lifrovala na JIPku.

Nevěděl jsem, co se děje, ale najednou jsem začal vnitřně cítit, že je něco jinak. Tělo začalo mít blok. Šrumec kolem mojí osoby nebyl normální. Důchodci, s nimiž jsem byl na pokoji, si mysleli, že přivezli dalšího feťáka. Než jsem jim stačil říct, že jsem sportovec, který omdlel, startovalo další neviditelné letadlo. Jen s tím rozdílem, že na konci přišel šílený kopanec. Šlo o ránu z defibrilátoru a já ji dostal v nízké úrovni bezvědomí, kdy všechno vnímáte.

V noci jsem nemohl spát a začal chápat, že nejde o to, jestli se někdy vrátím k atletice. Koukal jsem na zelený monitor, kde mi skákal tep jako splašený, a docházelo mi, že budu rád, když přežiju každou další arytmii.

Intuitivně jsem poznal okamžik, kdy se blížil další start, často v sériích, které hodily organismus na hranu života a smrti.

Nastalo psychické šílenství, které trvalo tři dny. Nejhorší bylo, že jsem byl podle všech vyšetření úplně zdravý a v kondici, doktoři přesto neměli šanci arytmie zastavit a rozhodli, že mě převezou do IKEMu. Řešili, jestli z Bulovky poletím vrtulníkem. Nakonec mě převážela sanitka, jeden z prvních ambulantních mercedesů v Československu, s policejním doprovodem. Transport ode dveří ke dveřím trval sedm minut. Doktor, který mě cestou hlídal, byl celou dobu zelený. Měl strach, kdyby v jedoucí sanitce musel defibrilovat, byl by to průšvih. Prášky přestaly fungovat a nepouštěli mě z postele ani na záchod, protože se báli, že nepřežiju cestu přes chodbu.

V IKEMu se o mě začal starat Honza Bytešník. I jemu vděčím za to, že můžu psát tyto řádky. Ale to jsem tehdy netušil. Následovalo jedno vyšetření za druhým. Ležel jsem na sále bez hnutí třeba šest hodin, měl v tříslech zavedené katétry a lékaři mi několikrát denně uměle vyvolávali arytmie a defibrilovali.

Bylo to, jako kdyby v nějakém komiksu vytvářeli superhrdinu. Strašná bolest, start letadla, rána a světlo. Pořád dokola. Doktoři museli dávat srdci maximální výboje, protože ty s menší energií nefungovaly. Prostě ránu, jako když vás srazí auto. Abyste si to uměli představit – později mi voperovali defibrilátor, kde je desetkrát menší síla a rána při výboji je podobná, jako když vás někdo práskne na plocho lopatou přes hrudník.

Nakonec mi nasadili lék, který měl sice hodně nežádoucích účinků, ale dostal mě do klidu. Zkusili mě pustit domů. Byl konec října, ale už druhý den jsem musel kvůli potížím zpět. Prášky přestaly fungovat a nepouštěli mě z postele ani na záchod nebo do sprchy, protože se báli, že nepřežiju cestu přes chodbu. Všichni mlčeli, i rodina, nikdo nic neřekl, protože nikdo nevěděl, co se stane.

Pokaždé, když jsem se po arytmii probudil a dostal se z nejhoršího, začal jsem v duchu počítat, abych zjistil, zda to nemělo zásadní vliv na mozek. Šest krát sedm, osm krát patnáct. Dobrý, ještě se ze mě nestal úplný debil. Najednou jsem přestal vnímat čas. Mým jediným cílem bylo dostat se z toho.

Bylo to zásadní. Jako lékař jsem to později viděl mnohokrát. Jestliže ztratíte vůli přežít, je konec. I moje babička umřela v devadesáti na srdeční selhání, řekla, že má všechno udělané, a za týden bylo hotovo. Samozřejmě, byl jsem v jiné situaci. Měl jsem kolem sebe nejlepší doktory v Československu, k tomu obrovské štěstí, ale i sílu nevzdat se. Lidi okolo vám sice hodně pomůžou, ale z prachu se musíte zvednout sami.

Věděl jsem relativně hned, že mám to samé, co strejda a máma. Oba zemřeli hodně brzy ráno, kdy se mění vnitřní nastavení organismu a přicházejí arytmie. Některé způsobí genetika, další zánět srdce nebo neřešení těžkého přetížení. Důvodů je celá řada, ale výsledek je stejný. Oběhové selhání. Jako první odchází mozek, pak postupně vypíná srdce a zbytek těla.

Dnes si říkám, že jsem přežil díky tomu, jak skvěle jsem byl vytrénovaný. Díky tomu, že jsem měl skvělého kouče. Tělo se adaptovalo na extrém a dvakrát dokázalo překonat arytmii bez lékařské pomoci.

Domů jsem se dostal na silvestra, dva týdny po implantaci defibrilátoru, který byl na zvláštní povolení ministerstva zdravotnictví dovezen za milion korun z Ameriky. Tehdy to byla strašná finanční raketa hrazená pojišťovnou. V republice jsem byl číslo tři a bral jsem přístroj jako medaili. Jako důkaz, že jsem vyhrál svůj soukromý závod. Tahle věc mě zachránila, protože detekuje začínající arytmii a dá ránu, která ji zruší.

Ano, dostanu šlupku. Bolí to, ale žiju.

Že začnu studovat medicínu, jsem se rozhodl mnohem dřív, než jsem poprvé odpadnul. Jenže po návratu z nemocnice jsem neměl ještě ani maturitu. Na gymplu chtěli, abych opakoval ročník, protože jsem přišel o celé pololetí, ale situaci zachránil táta. O generaci přede mnou byl premiantem školy a díky jeho intervenci mi dali šanci, pokud doženu ostatní za dva měsíce. Já to dal a zjistil, že kromě atletiky existuje i jiná věc: život. Naučil jsem se o něj bojovat. Jestli mi čtyři měsíce v nemocnici v něčem pomohly, tak v tom, že k sobě umím být tvrdý. Ve škole, v práci, ve všem. Od té doby nesnáším amatérismus a lajdáctví.

Ještě důležitější však bylo poznání, že je možné ze dne na den změnit priority. Pokud jste vystaveni realitě uvědomění, že tady nemusíte být, pochopíte to. Kdyby mi někdo před arytmií řekl, že nemůžu sportovat, v žádném případě bych ho neposlouchal, protože jsem neměl pokoru.

Teď prostě vím, že můžu stokrát chtít, ale určité věci neovlivním. Připomíná mi to starý tréninkový deník. Poslední zápis je v něm den před prvním kolapsem, pak už jsou jen nepopsané stránky. Stačí nalistovat závěrečný záznam a vím, že nikdy nebudu mít úplně vyhráno.

Život s defibrilátorem znamená novou realitu. Celou dobu funguju na lécích, které limitují mou fyzickou výkonnost. Pustí mě do tepové frekvence sto třicet úderů za minutu, což způsobuje, že mám na buňkách zpomalený metabolismus. Jsem nevýkonný, nikdy nedosáhnu maxima jako ostatní, protože mám strop. Kdybych byl auto, nemám turbo, neumím podřadit, šlapu na plyn a najednou je podlaha. Jako aktivního člověka mě to dlouho vrhalo do deprese, z vysokého nadprůměru jsem spadnul do těžkého podprůměru. I teď mám objem srdce jako elitní cyklisté, se kterými pracuji, ale nemohu ho využít.

V jednu chvíli jsem se úplně vykašlal na sport a snažil se realizovat jinde, především ve studiu a následně v práci. To víte, že jsem se nejdřív zkoušel hýbat, co nejvíc to šlo. Po půl roce jsem ale dostal těžkou angínu s horečkami a vrátil se do minulosti.

Nemocnice, zoufalý pohled na zelenou křivku zběsilého tepu, motory, několik arytmií za den. Aby se u mého přístroje nevybíjela baterka, která vydrží zhruba pět let, dostával jsem rány zvenčí. Na sport jsem pak úplně zanevřel. Na patnáct let. Místo něj se dostala na první místo medicína, která mi pomohla do hloubky pochopit, co se to se mnou děje.

Díky tomu jsem byl schopen oddělit profesní a lidskou část. Přijal jsem, že to jednou nebo dvakrát ročně přijde. Zlom přišel v roce 2003, kdy mě v IKEMu Honza Bytešník a Pepa Kautzner znovu operovali a snažili se na srdci najít spouštěče, které spálili elektrikou. Hodně to pomohlo, objevili hlavní smrtící místa.

Od té doby byl klid.

Do roku 2013.

Přestal jsem se hlídat, hodně pracoval, nespal, stresoval se. V jídle jsem prasil, přibral na váze, lehké arytmie ignoroval. Absolutní fokus byl na to, abych rozjel Institut sportovního lékařství. Na začátku kariéry jsem sice chtěl lítat se záchrankou ve vrtulníku a řešit akutní stavy, ale paradoxně mě v Nemocnici Na Homolce zařadili na kardiologii, která mě navedla ke sportovcům.

Toho rána jsem přišel k autu, chtěl otevřít dveře a najednou slyším letecké motory. Zhoupnul jsem se do bobku a proletělo mi hlavou, že je to zase v prdeli, že jsem to celé posral. Aspoň jsem už věděl, že mám zhruba pět vteřin, abych zaujmul co nejbezpečnější polohu. Ležel jsem vedle auta a dostal opět tu strašlivou ránu...

Další pokračování textu si přečtěte na portálu Bez frází, s jehož svolením text vydáváme.

MUDr. Jiří Dostal – Institut sportovního lékařství, vedoucí lékař sportovní fyziologie

V Institutu se jako lékař věnuje funkční diagnostice sportovců a fyziologii zátěže. Vystudoval 2. lékařskou fakultu UK a také management na MCE v Bruselu. Má atestaci z interního lékařství, působil mimo jiné na kardiologickém oddělení Nemocnice Na Homolce, v nadnárodní korporaci v Bruselu a také jako manažer několika zdravotnických zařízení v Česku. Jiří Dostal je rovněž členem Americké společnosti pro sportovní medicínu a České kardiologické společnosti. Vyučuje, přednáší a také publikuje jak v Česku, tak v zahraničí. 

Foto: Jana Mensatorová (pro Bez frází)