Kochleární implantát: Zázračný přístroj, který vrací sluch. V počtu implantací jsme na tom ale až 5krát hůř než západní svět

„Nevyhledával jsem společnost a uzavíral se sám do sebe. Nevěřil jsem si v komunikaci a spoléhal jsem hlavně na odezírání. V televizi jsem si musel pouštět skryté titulky a telefonovat jsem zvládl pouze s rodiči, jiným lidem jsem stěží rozuměl,“ popisuje své pocity Ondřej Jeřábek, který začal svůj sluch ztrácet ve čtyřech letech.

Dnes dospělý Ondřej se o kochleárním implantátu dozvěděl na vysoké škole a věděl, že mu může vrátit sluch a výše zmíněných problémů zbavit. Přesto této příležitosti dlouho nevyužíval.

„Byť se má sluchová vada s přibývajícími roky neustále zhoršovala a výrazně mě začala omezovat i ve společenském životě, dlouho jsem se kochleární implantaci bránil. Možná jsem měl jen přirozený strach ze změny, nebo jsem jen nemohl přijmout fakt, že přestávám slyšet. Každopádně v mém rozhodnutí podstoupit kochleární implantaci (KI) mi pomohla především má přítelkyně, která je také uživatelkou KI a byla mi ve všem oporou,“ vypráví Ondřej.

Po operaci se podle něj všechno změnilo. „Komunikace ve společnosti pro mě byla najednou o poznání snazší, telefonáty mi již přestaly činit postupně potíže a dnes jsem již schopen koukat na televizi či sledovat dabované filmy bez skrytých titulků,“ dodává.

Jsme na tom až pětkrát hůře než západní svět

Právě možná strach jako u Ondřeje a také nízká informovanost stojí za tím, že Česko se řadí v porovnání s ostatními zeměmi v Evropě na poslední místa v počtu voperovaných kochleárních implantátů na milion obyvatel.

„V Německu se například aplikuje až 80 kochleárních implantátů ročně na milion obyvatel, ve Francii zhruba 50, v Holandsku a Rakousku se počty pohybují okolo 20 až 40 implantátů na milion obyvatel a Česká republika měla v roce 2017 čtyři implantáty na milion obyvatel. Dnes jsme na tom trochu lépe, ale stále se držíme pod číslem deset,“ popisuje pro NašeZdravotnictví.cz situaci v rámci dospělé populace doc. MUDr. Jan Bouček, Ph.D., z Kliniky ORL a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK a FN v Motole s tím, že se tato čísla týkají dospělých pacientů, kde právě za světem nejvíce pokulháváme. 

Dětští pacienti jsou totiž zajištění v Česku v dostatečné míře. U dětí je podle lékaře Boučka důležité, aby byla diagnostika opravdu včasná a kroky k implantaci se neodkládaly. U dětí dochází k implantaci kochleárních implantátů nejlépe kolem prvního roku života, kdy byl zhodnocen diagnostický proces, vyzkoušena sluchadla a rizika spojená s operací jsou vyvážena s efektem operace.

U dospělých jsme ale na tom stále čtyřikrát až pětkrát hůře než západní svět. Proč?

Dva hlavní důvody

Prvním důvodem je podle lékařů nízká informovanost veřejnosti. „Poruchy sluchu s námi byly, jsou a budou a je třeba na ně dávat pozor. Mají své konsekvence, a hlavně máme možnosti, jak je můžeme řešit,“ říká Jan Bouček s tím, že se implantáty netýkají jen dětí, což také bývá jedna z domněnek, proč dospělí lidé někdy tuto možnost přehlíží.

Ke zvýšení povědomí o těchto možnostech odstartovala v těchto dnech kampaň Haló, slyšíme se?, kdy probíhají rozhovory a články napříč tuzemskými médii a na sociálních sítích. Zapojilo se i NašeZdravotnictví.cz. „Kochleární implantát dokáže vrátit člověka s progredujícím či získaným sluchovým postižením doslova zpět do života,” říká předsedkyně Spolku uživatelů kochleárního implantátu Mgr. Leona Pejcharová. 

Druhým důvodem je podle Boučka důvěra veřejnosti v technologie, která medicína nabízí a poskytuje. Obavy jsou přitom v tomto případě spíše zbytečné.
Zřídka se sice může stát, že třeba vlivem úrazu, nehody nebo samovolného selhání dojde k porušení funkce implantátu a v průběhu delšího času je potřeba ho vyměnit. Děje se to ale ve velmi málo případech – konkrétně v Motole se s tím setkali podle Boučka za posledních 5 let asi třikrát.

„Kochleární implantáty na rozdíl od jiných elektronik, se kterými se v běžném životě setkáváme, jsou konstruovány s maximálním důrazem na spolehlivost. V současné době nejstarší generace implantátů, které se používají a jsou pečlivě dokumentované, přesahují 35 let. A procento stále fungujících implantátů této nejstarší generace přesahuje 90 procent,“ uklidňuje lékař Bouček.

Kdo je ideální kandidátem k operaci?

Ideálním kandidátem pro kochleární implantát je někdo, u koho byla prokázána těžká sluchová porucha po narození a u koho využití sluchadel neumožňuje adekvátní vývoj. A dále jsou to pacienti, u kterých došlo k rozvoji těžké sluchové poruchy v průběhu dětství či dospělosti, po rozvoji řeči. 

„Pokud v průběhu prvních šesti let je sluch dostatečně stimulován nebo dojde k rozvoji sluchové poruchy až později, tak víme, že dokážeme i po relativně dlouhé době toho člověka zpátky vrátit do světa slyšících,“ upřesňuje Jan Bouček.

Vhodným kandidátem je tak ať už dítě nebo dospělý, u kterých jiná forma rehabilitace (myšleno zejména sluchadla) nepřináší adekvátní zisky – tedy jak lékař Bouček dodává, pacienti s těžkou formou sluchové poruchy.

Navíc kochleární implantáty jsou zdravotním prostředkem, který má svá indikační kritéria a při splnění těch indikačních kritérií je daná péče plně hrazena ze zdravotního pojištění.

Jestli splňujete jako neslyšící nebo s poruchou sluchu tato kritéria zjistíte v některém z implantačních center, která se nachází v Praze, Brně, Ostravě a v Hradci Králové.

Co čeká pacienta při zákroku?

Před operací je základem zjistit a zhodnotit, jestli je pacient vhodným kandidátem. V případě, že to proběhne a je vyhodnocen pozitivně, domlouvá se termín operace.

„Operace se skládá z pobytu v nemocnici po dobu zhruba tří až čtyř dnů. Operační výkon trvá plus minus hodinu až dvě, záleží na anatomických specifikách. Během operace musíme vytvořit prostor, kterým se dostaneme do oblastí vnitřního ucha a co nejšetrněji musíme zavést elektrodový svazek a všechno upravit a usadit tak, aby zvolený implantát vydržel po zbytek života pacienta,“ říká Jan Bouček.

Následně už proběhne jen měření, aby lékaři zjistili, jak člověku spolupracuje nervová soustava s implantátem. V dalším dni či dvou probíhají v nemocnici už jen závěrečná pooperační vyšetření a pak jde pacient domů.

Asi za týden přichází na nastavení řečového procesoru, což je ta zevní část, a začíná různě dlouhá cesta rehabilitace s implantátem, která se dá podle Boučka přirovnat ke zrychlenému procesu, jako když se například člověk učí chodit, nebo když se učí rozumět jakožto dítě. Mozek se musí naučit vnímat nově zprostředkované zvuky.

Rehabilitační proces a údržba implantátu

První fází je samotná operace, ale je zapotřebí se ještě připravit na pooperační rehabilitaci. Ta bývá samozřejmě velmi individuální. I podle toho, jak dlouho člověk měl před operací zhoršený sluch.

Objevují se sice zázraky, kdy pacient hned po prvním nastavení rozumí a mluví, ale průměrně člověk začíná rozumět v rozmezí dvou měsíců základním slovům, jednoduchým větám a zvukům, které ho obklopují. A zhruba po šesti měsících rehabilitace už zlepšování probíhá jen o malé kousky a dominantní část rehabilitačního procesu je ukončena.

Jako každá elektronická pomůcka je také třeba připravit se na občasnou údržbu a ladění zvuku. 

„Ta část, která je implantovaná do těla, žádnou údržbu nevyžaduje. Zevní část vyžaduje péči podobnou jako ostatní elektronická zařízení. Musíte měnit baterii nebo akumulátor a vyžaduje čas od času i nějaké vyčištění a výměnu drobných součástí, jako je mikrofon, cívka, magnet, spojující kablík,“ vysvětluje doktor Bouček.

Zároveň vnitřní část ve spojení s vnější částí vyžaduje podle něj doživotní nastavování, ale v delších časových intervalech.

„Těsně po operaci chodí pacient jednou až dvakrát týdně do nemocnice. Pak se ten interval prodlužuje na jednou za měsíc až za dva a v okamžiku, kdy je pacient stabilizovaný, tak chodí zhruba jednou ročně na kontrolu,“ dodává otorinolaryngolog.

Na závěr asi lze jen dodat, že pokud špatně slyšíte nebo někdo ve vašem okolí hůře slyší, nebojte se obrátit na své ušní lékaře nebo přímo na implantační centra. Třeba jako paní Daniela Zorićová:

„Moji cestu ke kochleárnímu implantátu odstartoval můj ušní lékař. Hned mě poslal do Motola. Tam jsem prošla všechna vyšetření a v roce 2001 mi byl voperován kochleární implantát. Najednou jsem opět slyšela, prakticky hned od prvního nastavení. Byl to zázrak. Dalším nastavením se mi sluch nadále zlepšoval. Se sluchadly se to nedá vůbec porovnávat. Poslech byl čistý, nevadil mi ani okolní hluk, začala jsem i telefonovat. Rozdíl byl veliký.“

Autor: Pavlína Zítková

Foto: Shutterstock