Dopis pacienta: Ukrajinský lékař na příjmu mi nerozuměl. Ani já jemu

Celé jméno pacienta, který se podělil o zážitky s ukrajinskými lékaři „na výjimku“ v nemocnici v Šumperku, redakce zná. Na jeho přání ho ale nebude uvádět. Muž popisuje potíže s komunikací s ukrajinským lékařem hned na příjmu...

Obsahem mého dopisu je hodně nepříjemná zkušenost, o kterou jsem se chtěl s Vámi podělit. Jelikož mám v Jeseníkách příbuzné, u kterých jsem byl letos v červenci na dovolené a kteří důvěrně znají zarážející a nepříznivé poměry v šumperské nemocnici pod svérázným vedením soukromého majitele, nechci nikoho ze svých blízkých uvádět do případných problémů a potíží. 

Stále čtu o ukrajinských „lékařích“, kteří pomáhají a pracují v nemocnicích České republiky. Myslel jsem si, že jde opravdu o kvalifikovanou a časově omezenou výpomoc našemu zdravotnictví. Osobně jsem se nechtěně přesvědčil o pravém opaku.

O letních prázdninách jsem doslova na vlastní kůži pocítil, oč vlastně jde. Při své dvoutýdenní rekreační dovolené v horských Jeseníkách jsem byl s náhlými břišními bolestmi převezen na chirurgické oddělení soukromé nemocnice v Šumperku. Následně jsem byl operován na slepé střevo s dalšími nepříjemnými komplikacemi.

Již při příjmu jsem byl zaskočen, že se mnou nejistě komunikoval lékař s divným přízvukem. Moc jsem mu nerozuměl a on zase mně. Stále nevěděl, co mi může být. Bylo to hodně trapné! Teprve později jsem se na chirurgickém oddělení dozvěděl, zejména od místních pacientů na pokoji, že šlo o Ukrajince a že situace v této nemocnici, zejména na tomto oddělení, je doslova neúnosná. Hlavně kvůli ošetřujícím Ukrajincům, kterých je tam pět (viz webové stránky nemocnice).

Možná dva z uvedeného počtu mají aprobační zkoušku a atestaci. Ostatní prý už několik let pracují v nemocnici a žádné zkoušky nemají. Špatně mluví česky a většinou jsou neochotní, často arogantní. Jak jsem si později na internetu zjistil, nikdo z nich nemá podle českého práva nárok na užívání českého titulu MUDr., který si však běžně uvádějí na své osobní vizitce, na plášti nebo na webových stránkách nemocnice. Nechyběl ani v mé propouštěcí zprávě. Sotva uvěřitelné!

Sestřičky, jak mi jen velmi nerady trochu naznačily, často musí opravovat jejich nedbalá rozhodnutí, která někdy ohrožují zdraví pacientů. Ti jsou nespokojeni, ale bojí se jakkoli promluvit. Pochopitelně. Jsme v jejich „nechtěné péči“ a moci! Nic příjemného a nikomu nedoporučuji dostat se do takové nemocnice. Na oddělení a v nočních službách prý velmi často pracují sami, bez přítomnosti atestovaného lékaře, prý dokonce operují! Nevím, zda je to v souladu s platnými předpisy, ale myslím si, že ne. Velmi by mě zajímalo, jestli vůbec může někdo v takové soukromé nemocnici zjednat nápravu.

Jsem Čech, rodilý Moravan, a byl bych moc rád, když si léta poctivě platím nemocenské pojištění, aby mě ošetřoval český vysokoškolsky vzdělaný lékař. Nemám nic proti Ukrajincům, ale vadí mi, že mnozí z nich nemají prokazatelné vzdělání, neumí pořádně česky a často nesplňují kvalifikační předpoklady pro náročnou a zodpovědnou lékařskou práci. Všude se o tom píše, ale to je asi tak vše. Ale pan ministr zdravotnictví tvrdí, že je vše v pořádku. Jsem sice technik, ale dobře vím, že lékařské povolání stále patří k těm nejnáročnějším a velmi zodpovědným a respektovaným nejenom u nás.

S odstupem času jsem moc rád, že jsem svou letní operaci v šumperské nemocnici přežil, poté, co jsem si zjistil tyto a jiné závažné skutečnosti. O to více si vážím práce českých lékařů, kterých v našich nemocnicích spíš ubývá, než přibývá. A to je velká škoda!

Nemělo by se s tím konečně něco udělat ve prospěch nás, ohrožených pacientů?

P. K., Brno

Foto: Publicdomainpictures.net, CC0