Atlet Michael Johnson: Mrtvice mi změnila svět, zdraví není medaile

Jeho největší chvíle přišla na olympiádě v Atlantě v roce 1996. Dosud jako jediný muž v historii vyhrál zlato v běhu na 200 i 400 metrů. V první kategorii dokonce zaběhl světový rekord, který až po více než deseti letech dokázal překonat jiný fenomenální běžec, Usain Bolt.

Tehdy Michael Johnson uběhl ty dvě stovky metrů za 19,32 sekundy. Loni v září mu trvalo je překonat celých patnáct minut, a to k tomu ještě potřeboval pomoc. Vzpamatovával se z mrtvice a novinářům z BBC teď odhalil, jak moc mu poslední čtyři měsíce změnily život. 

Poměrně intimně vypráví o vzteku uvnitř sebe, o strachu i o tom, jak ho změnily chvíle, kdy byl odkázán na jiné a musel se otevřít jejich pomoci. Svým příběhem chce mezi lidmi rozšířit povědomí o mrtvici, která se pohybuje mezi druhou a třetí příčinou úmrtí lidí ve vyspělém světě. Každých šest vteřin na ni na světě umírá jeden člověk, upozorňuje reportáž BBC.

Johnson prodělal „minimrtvici“ a dočasně ochrnul

Začněme dobrým koncem. Dnes už Michael Johnson znovu chodí, běhá, jezdí na kole, pádluje i vesluje. Měl štěstí. Loni v září, necelé dva týdny před jeho jednapadesátými narozeninami, ho postihla „minimrtvice“.

Označuje se tak přechodný ischemický záchvat (tranzitorní ischemická ataka – TIA). Pokud zůstaneme u laického označení „minimrtvice“ i u jejího laického popisu, od skutečné mrtvice se liší tím, že při ní neodumírá mozková tkáň a případné postižení člověka je dočasné. 

Průtok krve, a tedy i kyslíku do některých částí mozku se naruší nebo ucpe sraženinou, která se později uvolní. Michael Johnson měl typické příznaky – přestal ovládat levou polovinu těla, ztratil mobilitu i koordinaci.

Zažíval jsem vztek, když jsem ležel v nemocniční posteli

V rozhovoru pro BBC Johnson popsal emoce, které poté prožíval. Kromě jiného to byl i hněv, protože jako sportovec žil příkladně: nekouřil, jedl zdravě, alkohol pil jen výjimečně, cvičil a sledoval pravidelně i svou váhu. „Dělám všechny správné věci. Sportuju každý den a udržuju se v kondici, zatímco jiní lidé ne, a jsou v pohodě. A já ležím v nemocnici a mám mrtvici. To vás naštve, ne?“ svěřil se Johnson.

„Ale to trvalo jen chvíli, asi jeden den. Pochopil jsem, že to k ničemu nepovede a budu se cítit jenom hůř. Řekl jsem si, že vztek musím nahradit něčím jiným, a začal jsem tlačit na své doktory, abych se zapojil do terapie co nejdřív.“ Do týdne po své „minimrtvici“ Johnson už dvakrát denně cvičil a rehabilitoval.

Musel jsem se otevřít pomoci druhých lidí

V rozhovoru se přiznal také k tomu, že během této doby prošel i duševní změnou. Pochopil, že je zranitelný. On, který vystupoval pod přezdívkou Superman a nosil i jeho „S“ na tričku, kterého lidé obdivovali pro sílu a rychlost. Vzpomíná, jak si sám cenil toho, že má všechno pod kontrolou, nepotřebuje ničí soucit, sympatie ani empatii.

„Myslím, že to pro mě byla skutečná lekce. Byl jsem konfrontován se svou zranitelností, nemohl jsem chodit. Potřeboval jsem pomoc a pravidelné, běžné a každodenní věci a úkony pro mě byly obtížné. Ale uvědomil jsem si, že abych se vrátil tam, kde jsem potřeboval být, budu lidskou pomoc potřebovat. Bylo to něco, čemu jsem se potřeboval otevřít,“ prozradil Johnson.

Nikdo mi neřekl, proč se to stalo. Musím s tím žít

S faktem vlastní zranitelnosti se prý vypořádává stále. A také se strachem. Tato dočasná „minimrtvice“ totiž bývá předzvěstí skutečné mozkové příhody. Ohlašuje ji dny, týdny i měsíce v předstihu.

Slavný atlet přitom neví, jak se bránit. Prošel mnoha lékařskými testy, ale ty mu nedokázaly odpovědět na jeho jedinou otázku: Proč? „Došli jsme k závěru, že tu příčinu pravděpodobně nikdy nenajdeme,“ řekl Johnson pro BBC Sport. „Je to něco, s čím jsem se musel vyrovnat. Kdybych věděl, co bylo příčinou, můžu s tím něco dělat. Teď jsem tuhle otázku vyloučil. Bohužel, nemám ten luxus.“

Ve zdravém životním stylu je teď Michael Johnson ještě urputnější, i když přiznává, že to příští mrtvici zabránit nemusí: „Dělal jsem všechny ty správné věci už před ní a teď je dělám ještě víc, ale může si mi to stát znovu.“

Můj příběh může pomoci jiným lidem

Svou zkušenost ale Johnson zúročil jinak. Začal spolupracovat se společností American Heart Association na osvětové kampani. „Můj příběh může pomoci lidem, aby toho o mrtvici věděli více. Jedna z nejdůležitějších věcí při mrtvici je rozpoznat příznaky a dostat se do nemocnice co nejdříve,“ upozorňuje Johnson. Více například v článku: Mrtvici je nejdůležitější včas rozpoznat. Toto jsou čtyři pravidla.

„Prošel jsem si tím zážitkem a docela dobře si dokážu představit, že se někdo rozhodne nejít do nemocnice. Necítil jsem žádný přesný zákeřný okamžik – bože můj, teď se mi něco stalo! Jen jsem se necítil dobře, ale rozhodl jsem se jít do nemocnice. Mohl jsem počkat, až to přejde, nebo jít spát. To by ale mohlo být katastrofální...“

Co Johnson radí lidem s podobnou diagnózou nebo její hrozbou? „To nejlepší, co teď můžu dělat, je, že potlačuju rizikové faktory, pořád jím správně a udržuju se ve skvělé kondici. Sledujte různé faktory, jako je srdeční frekvence, krevní tlak, dodržujte dietu, berte předepsané léky a prostě pokračujte v životě. K uzdravení jsem došel stejnou cestou jako ke své atletické kariéře. Zdraví je ale důležitější, protože to mluvíte o svém životě a jeho kvalitě, to není medaile.“

David Garkisch

Foto: Wikimedia Commons, CC 2.0, Francesco Cataldo