Stateční lékaři – první signatáři Charty 77

Jmenovaná trojice byla mezi prvními 242 lidmi, kteří se k prohlášení Charty 77 přihlásili už ve chvíli, kdy o ní komunistický režim ani svět ještě vůbec nevěděly. Podpis těchto tří statečných lékařů nenajdeme na žádném archu, které mezi lidmi kolovaly později. Stejně jako všichni první signatáři, i oni se k Chartě 77 připojili na samostatných kartičkách s textem „Souhlasím s prohlášením Charty 77 z 1. 1. 1977“, se svým podpisem a adresou.

Záhy se společně s ostatními dostali do hledáčku tajné policie StB. Důkazem jsou právě originály podepsaných karet, které byly v roce 2006 nalezeny ve spisu StB. Podpis Charty 77 i těmto signatářům zásadně proměnil život. Ani jeden z nich se listopadové revoluce v roce 1989 bohužel nedočkal. Zemřeli ještě za komunistické normalizace.

Nejznámější z trojice jmenovaných lékařů je František Kriegel, československý lékař, politik, významná osobnost pražského jara a jediný člen československé delegace, který odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol. Další dva lékaři – Jiřina Zelenková a František Bláha – tak známí nejsou. První díl seriálu o lékařích-signatářích Charty 77 jimi proto začínáme.

Informace o Jiřině Zelenkové a Františku Bláhovi jsou jen kusé. Jisté je, že v prosinci 1976 sebrali čest i odvahu a připojili svůj podpis pod dokument, o kterém věděli, že zcela jistě rozhněvá tehdejší mocné v ČSSR. Jejich podpis byl zároveň přiznáním i rozsudkem. Odměny v podobě pádu komunistického režimu doma ve vlasti i v celém východním bloku se nedočkali. František Bláha zemřel deset let předtím, Jiřina Zelenková dokonce pouhý rok před listopadem 1989. 

MUDr. Jiřina Zelenková

O doktorce Zelenkové bohužel v dostupných zdrojích existuje jen velice málo informací. Když v roce 1988 ve věku 59 let zemřela, vydali tehdejší mluvčí Charty 77 tento dokument:

Dokument Charty 77/51/88 

Za MUDr. Jiřinou Zelenkovou

Dne 23. září 1988 jsme se ve strašnickém krematoriu rozloučili s MUDr. Jiřinou Zelenkovou.

Jiřina Zelenková patřila k prvním signatářům Charty 77. Podpisem Charty vyvodila závěry ze své dřívější veřejné činnosti, kdy jako mnoho příslušníků své generace vstoupila brzy po válce do Komunistické strany Československa a stejně jako oni se nejprve snažila o uskutečňování ideálů sociálně spravedlivé společnosti. Po politických procesech a dalších trpkých zkušenostech z praxe, která se s těmito ideály stále více rozcházela, se zařadila mezi ty, kteří usilovali o reformu strany a celé společnosti. V době pražského jara patřila ke stoupencům úsilí o demokratický socialismus. Po cizí vojenské intervenci byla na vysočanském sjezdu zvolena do ÚV KSČ. Potlačení československého reformního procesu vedlo k tomu, že i Jiřina Zelenková, která svá stanoviska z roku 1968 nikdy neodvolala, byla z KSČ vyloučena.

Jako mnozí z těch, kdo Chartu podepsali, nesla i ona důsledky tohoto kroku. Byla propuštěna z vlašimské nemocnice a po dva roky se pro zkušenou primářku nenašlo žádné lékařské místo. Až v roce 1979 mohla konečně opět začít pracovat v psychiatrické léčebně v Kosmonosích. Bylo to náročné zaměstnání, nejen proto, že po dlouhou dobu denně do Kosmonos dojížděla, ale zejména proto, že – když nikdy předtím nedělala nic polovičatě – i tady se množstvím nahromaděných problémů od začátků dala strhnout k zaujaté, ale vyčerpávající práci, v níž nepolevila ani po prvním příznaku srdeční choroby. A přitom malé zbytky volna se samozřejmostí sobě vlastní věnovala pomoci těm, kdo ji potřebovali – jako lékař i jako člověk se vzácným pochopením pro strasti druhých. Rozdávala se do poslední chvíle a zemřela před koncem své dovolené, když se myšlenkami už zase vracela ke své práci pro léčebnu a pro všechny ty, kteří se na ni stále obraceli.

Zůstává po ní prázdné místo, které zaplnit může, pokud je to vůbec možné, jen společné úsilí mnohých. Jiřinu Zelenkovou charakterizují slova z oznámení o jejím úmrtí: „Říká se, že každý člověk má svůj osud. Pravdou však je, že každý člověk má svůj charakter a ten je jeho osud.“

Praha 29. září 1988

Stanislav Devátý, Miloš Hájek, Bohumír Janát

mluvčí Charty 77

Prof. MUDr. František Bláha

Má vlastní stránku na Wikipedii, z níž cituji jeho životopis.

V letech 1925–1938 byl primářem gynekologického oddělení Nemocnice Jihlava. Na jaře 1939 byl organizátorem sokolského odboje. V letech 1939–1945 byl vězněn v Dachau. Po osvobození zastával v letech 1945–1948 post šéfa ústředí Nemocenské pojišťovny soukromých zaměstnanců. Byl členem předsednictva sociální demokracie. V letech 1948–1952 pak byl ředitelem Všeobecné nemocnice v Praze a od roku 1952 působil jako vyučující na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, přičemž v letech 1953–1955 zastával funkci děkana Lékařské fakulty hygienické Univerzity Karlovy.

V parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění za ČSSD. V parlamentu zasedal do voleb do Národního shromáždění roku 1948. Během únorového převratu v roce 1948 patřil profesor Bláha ke skupině politiků sociální demokracie, kteří souhlasili s vývojem a setrvali ve straně i poté, co se stala loajálním spojencem KSČ. Ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 se stal poslancem Národního shromáždění za sociální demokraty, zvoleným ve volebním kraji Jihlava. V červnu 1948 po splynutí ČSSD a KSČ přešel do poslaneckého klubu komunistů. V Národním shromáždění setrval do konce funkčního období, tedy do voleb v roce 1954. Při sloučení sociální demokracie s KSČ byl v červnu 1948 kooptován do Ústředního výboru Komunistické strany Československa; IX. sjezd KSČ ho zvolil náhradníkem ÚV KSČ.

V nejvyšších zákonodárných sborech se znovu objevil po federalizaci Československa. V lednu 1969 usedl do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Zde ale setrval jen do října 1969, kdy na mandát rezignoval. Ve stejném období zasedal i v České národní radě. I na toto místo na podzim 1969 rezignoval. Za normalizace se stal signatářem Charty 77.

Michal Sojka, Tempus Medicorum