Po 11 letech se rozhodl MUDr. Rametse vrátit z ČR zpět Botswany. Proč? Za lepšími pracovními a finančními podmínkami

Proč jste si pro svoji studijní a kariérní dráhu lékaře zvolil Českou republiku?

Českou republiku jsem si tak úplně nezvolil. Když jsem odmaturoval, chtěl jsem se stát lékařem. Jenže v Botswaně (vnitrozemský stát na jihu Afriky s 2,3 milionu obyvatel, hlavní město Gaborone) nebyla žádná lékařská univerzita. Proto se botswanská vláda rozhodla mě poslat do České republiky, kde jsem studoval šest let. Po státních zkouškách jsem se vrátil sem domů a pracoval zde po dobu tři a půl roku. Česká republika si ale získala speciální místo v mém srdci a stala se mým druhým domovem, proto jsem se tam ještě na dalších pět let vrátil.

Jak moc náročná pro vás byla studia v České republice z pohledu cizince? Přece jen český jazyk je velmi náročný, může být těžší se začlenit do kolektivu. Nebo jste studoval v angličtině?

Studium v českém jazyce je zdarma, přesto se botswanská vláda rozhodla mi financovat studium medicíny v anglickém jazyce, konkrétně na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Měli nejspíše už z minulosti horší zkušenosti se studiem v češtině, kdy studenti s jazykem zápasili a pak propadávali z tohoto důvodu i u zkoušek. I tak to bylo ze začátku poměrně složité, protože studijní systém je v Česku zcela odlišný od toho botswanského, kde všichni dělají ve stejný čas stejné testy s možností odpovědí A, B, nebo C. Výsledky jsou spravedlivější. V Česku si dotazy taháte a při hodnocení hraje roli spousta faktorů – samozřejmě jak správně či nesprávně odpovídáte, ale také jak jste u učitele oblíbený, jakou má zrovna zkoušející náladu, a může vám pak i další dotazy přidávat. 

Zkoušky jsou subjektivnější.

Ano, subjektivnější. Nejsme na to zvyklí. Jsem poměrně stydlivý člověk, a zvláště ústní zkoušky byly pro mě ze začátku náročné. Byl jsem zvyklý spíše psát a psát. A obecně život v České republice je zcela jiný než v Africe a člověk si musí zvyknout. V tomto pomáhají adaptační programy, které zrovna na pražské Univerzitě Karlově nebyly tak propracované ve srovnání s univerzitou v Hradci Králové, kde také studovalo několik botswanských a jiných zahraničních studentů, a když jsme porovnávali systém integrace mezi české studenty, měli ho propracovanější. Rozhodně jsem moc rád, že jsem mohl v Česku studovat a vážím si toho, jen jsem chtěl podotknout a pochválit v tomto směru univerzitu v Hradci Králové. 

Po jak dlouhé době jste se adaptoval a ve které chvíli jste se už v Česku cítil dobře? 

Zhruba po dvou letech jsem už cítil, že jsem se systému přizpůsobil a vytvořil si jisté zázemí. 

Z patologa gynekologem

Zmínil jste, že jste poměrně stydlivý. Specializací jste porodník a gynekolog. Není právě u této odbornosti ale komunikace důležitá? V čemž vám vlastně ústní zkoušky a více mluvení v rámci vzdělávání mohly pomoci. 

Komunikace s pacienty je opravdu v tomto ohledu velmi důležitá. Je nezbytné vše dobře vysvětlit, pacienta uklidnit, takže v konečném důsledku určitě oceňuji, že nás nutili mluvit a vysvětlovat. Jsem také mnohem méně stydlivý než v době, kdy jsem přijel do Česka. Shodou okolností, když jsem se ale po 3,5leté proluce vracel do České republiky, chtěl jsem být patologem, právě protože jsem moc nechtěl mluvit s lidmi a chtěl jsem jistou svobodu. Svoji roli sehrála i stále ne moc dobrá jazyková vybavenost. Z jazykových důvodů mě ale nevzali ani na patologii do nemocnice v Karlových Varech, kam jsem chtěl. Nakonec mě přijali v nemocnici Havlíčkův Brod, ale na oddělení porodnictví a gynekologie a tím jsem se stal gynekologem. Nakonec jsem každopádně rád, že se tak stalo.

Je zajímavé, že kvůli slabším jazykovým dovednostem v češtině vás odmítli na patologii, ale na gynekologii to tolik nevadilo. 

Odmítli mě s odůvodněním, že bych měl jít právě na oddělení, kde budu muset více komunikovat, abych se rozmluvil. Zároveň mě tamní lékař ujistil, že pokud půjdu na jiné oddělení a zlepším svoji češtinu, přijal by mě zpět na patologii. Ale už jsem se nevrátil a zůstal u gynekologie.

Proč jste nenastoupil hned po studiích do české nemocnice a vrátil se domů? Je to podmínka botswanské vlády, která vám studia hradila?

Ano, jednou z podmínek možnosti studovat medicínu v České republice bylo následně nastoupit minimálně na dva roky do nemocnice v Botswaně. 

A proč jste se nakonec rozhodl do Česka vrátit?

Po těch třech a půl letech jsem byl unavený a potřeboval jsem změnu, nějakou novou výzvu. Proto jsem nejdříve odjel na rok a půl do nemocnice v Číně na patologické oddělení. Táhlo mě to ale stále zpět do České republiky. Na patologii v Karlových Varech mě ale odmítli, jak jsem říkal, kvůli nedostatkům v českém jazyce. Naštěstí mi jeden kamarád ze studií řekl, že v Havlíčkově Brodě potřebují lékaře na porodnicko-gynekologické oddělení, a to se nakonec ukázalo jako dobré rozhodnutí a úspěšný pokus, protože jsem si zároveň dokončil atestaci. Po Havlíčkově Brodě jsem působil také v nemocnici Rakovník a mojí poslední destinací bylo Ústí nad Labem.

Gynekologii jsem si ale také už dříve zkusil, a to jak v Botswaně, tak v Číně, a pozitivní zpětná vazba ve mně zvyšovala zájem o tento obor. Mohl jsem zkoumat práci s ultrazvukem, byl jsem u porodu dětí a viděl jsem ty šťastné tváře maminek a tatínků, což mě dělalo také šťastným, a teď už si to nedokážu bez těchto zážitků představit. 

Více operací za měsíc v Botswaně než za necelý rok v Česku

Máte zkušenosti ze spousty zemí. Co se vám líbí na českém zdravotním systému? 

Český zdravotní systém je podle mě velmi dobrý pro pacienta. Možná nebudete ve všem souhlasit, ale považuji ho za jeden z nejlepších, se kterými jsem se zatím setkal. Z perspektivy pacienta považuji zdravotní systém za dobrý a jako mladý juniorní doktor jsem se z něj hodně naučil. 

A z pohledu lékaře? Rozhodl jste se totiž v září letošního roku vrátit zpět do Botswany. Proč?

Z perspektivy lékaře si nejsem opravdu tak jistý, protože jsem se v něm necítil úplně důležitý ve srovnání s místním systémem v Botswaně. Uvedu to na příkladu. Po celých pět let před atestací jsem absolvoval trénink na obor gynekologie, ale jen asi v 30 % jsem se opravdu gynekologii věnoval. Ve zbývajících 70 % jsem se věnoval porodnictví. Byl jsem velmi limitován v tom, co mohu dělat, a časem cítíte, že se nezlepšujete. Jak jsem říkal, český zdravotní systém je velmi dobrý pro pacienta, protože máte spoustu kvalitních a zkušených doktorů a profesorů, kteří také zastanou většinu složitější práce, ale někdy i jednodušší zákroky. Například ke kolposkopii, kde pomocí speciálního mikroskopu můžete přímo prohlížet povrch děložního čípku, jsou téměř vždy přivoláni zkušenější lékaři. Stejně tak u laparoskopických zákroků a operací, u kterých by už mohli vypomáhat mladší lékaři. Od prosince roku 2022, kdy jsem úspěšně složil specializační atestační zkoušku, do července 2023 jsem v Česku provedl méně operací než v Botswaně za jeden měsíc, co tu zatím jsem. Mám tím pádem mnohem větší příležitost se opět posunout, naučit se nové věci.

Je tedy mnohem pomalejší proces v nabírání praxe? Začátky jsou spíše teoretické, což už jste měli ve škole, že?

Samozřejmě záleží na nemocnici, ale obecně by mi v České republice trvalo mnohem déle nabrat více zkušeností, protože už máte tolik zkušených a profesně starších lékařů. Tím i trvá déle, než se mladý lékař dostane k operacím a složitějším zákrokům. I po atestaci jsem dělal úkony, které by s určitostí zvládla všeobecná nebo praktická sestra – přijímání pacientů, vystavování účtenek apod. Jako lékař jsem neměl možnost dělat rozhodnutí a spíše jsem se utápěl v administrativě. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem z Česka v září odjel, protože jsem nedostával tolik příležitostí, kolik jsem zkrátka potřeboval.

Co platové podmínky?

Platy ve státní nemocnici v Botswaně jsou skoro stejně vysoké jako v České republice.

Opravdu?

Ano, plus minus jsou stejné. V Botswaně jsou navíc mnohem nižší náklady na život. Nájem je nižší, jídlo je levnější, takže si za stejný plat mohu dovolit mnohem více. V konečném důsledku jsem si tedy polepšil i finančně. Peníze nebyly jedním z hlavních důvodů, proč jsem se vrátil do Botswany, ale pokud jich máte více, máte i větší svobodu, méně stresu a život je celkově jednodušší.

Pacientku s 29 myomy bych v ČR neměl možnost operovat

A co pracovní doba? Zrovna probíhá iniciativa „Lékaři jsou jenom lidi“, kdy už nejen mladí lékaři, ale i lékaři obecně chtějí zlepšit finanční a organizační podmínky v nemocnicích především z hlediska přesčasů. Jak byste tedy srovnal pracovní dobu v nemocnicích v ČR a Botswaně?

Sleduji na facebookových stránkách Sekce mladých lékařů ČLK, co se děje, a jsem docela rád, že už u toho nejsem. (úsměv) V Botswaně nyní sloužím jinak, protože jsem zde jako specialista. Takové pozice bych v Česku v nejbližších letech nedosáhl. Mám tedy více svobody a působím spíše jako konzultant. Pracují pode mnou juniorští lékaři a přivolávají mě, když nastane problém. Oni sice mají i více zkušeností v rámci operativy než já, protože tu není tolik lékařů jako v Česku a operuje každý, kdo může, ale já mám již atestaci. Rozhoduji o dalším léčebném postupu u pacientů. Z tohoto pohledu jsem tedy více naplněn.

V Botswaně máte běžnou osmihodinovou pracovní dobu a pak služby a přesčasy? 

Pracovní doba se výrazně liší podle typu nemocnice. Zatímco ve většině nemocnic jsou případné přesčasy zaplacené, já teď pracují ve vládní (veřejné) nemocnici, kde dostáváte pevnou odměnu a je vlastně jedno, kolik hodin v té nemocnici strávíte. Můžete mít i 100 hodin přesčasů nebo jenom 24, ale stále dostanete stejně. Může se to zdát nespravedlivé, ale prostě to tak je. Zhruba před čtyřmi měsíci tu také proběhla stávka, a nakonec lékaři dosáhli navýšení platů o 15 procent. Privátní nemocnice ale fungují zcela jinak a rozdíl je obrovský. Lékaři v soukromém sektoru mají vysoké platy.

Proč jste tedy nenastoupil do soukromé nemocnice? 

Nenastoupil jsem do privátního systému, protože stále ještě nemám tolik zkušeností. Během posledních pěti let v Česku jsem dělal hlavně základní práce jako příjem, propouštěcí zprávy, základní výkony a podobně a ve státní nemocnici tady mám možnost si vyzkoušet praxi a nabrat cenné zkušenosti. Za rok bych si pak rád zřídil svoji vlastní soukromou praxi. Nenechte se ale mýlit, protože podmínky v místní státní nemocnici nejsou až tak špatné. Mám hodně pacientů se spoustou zajímavých diagnóz a některé případy bych v České republice neměl možnost nikdy ani zažít. Například u jedné pacientky jsem vyoperoval 29 myomů, což je šílená zkušenost. 

Teda! Nejsou takové případy způsobeny i tím, že přece jen jsou třeba v Česku k dispozici preventivní programy, aby do takového stadia nemoc ani nedospěla?

Je to i tím. Obecně místní lidé často nepřijdou včas. Přichází, když už je pozdě, čímž vznikají i tyto diagnózy. Navíc myomy jsou u africké populace četnější než u populace evropské. Proto jsou tyto zkušenosti nedocenitelné. Znám i dva doktory z jedné české fakultní nemocnice, kteří odešli na zkušenou do zahraničí – jeden z nich do Malawi a za jeden měsíc absolvoval více operací než v Česku za jeden rok. Najednou máte pocit, že ve svém životě děláte něco velkého. Pomáháte lidem, kteří opravdu trpí, a měníte jim životy. Jako u té ženy s 29 myomy, která se už za tři dny po operaci usmívala a plánovala, jak bude mít děti. To je něco, co vás i jako lékaře dělá šťastným. Lepší než dělat papírování.

Menší konkurence

Vedle zkušeností jaké byly ještě další důvody odchodu? 

Dalším důvodem bylo přesunutí se více do byznysu. V Česku je spousta zkušených lékařů a jen v Ústí nad Labem je více než 10 gynekologů. Konkurence je opravdu veliká. V Botswaně plánuji otevřít kliniku v menším městě o velikosti 40 000 obyvatel, kde není ani jeden gynekolog. Mohu tak mít jistotu, že o pacienty nebudu mít nouzi. 

Nejbližší budoucnost máte poměrně naplánovanou. Myslíte, že se někdy ještě pracovně vrátíte do České republiky? Nebo maximálně na dovolenou?

Jasně že jo. Minimálně na dovolenou přijedu rád, protože jak jsem řekl na začátku, Česko je mým druhým domovem, mám tam stále přátele a bylo a je nedílnou součástí mého života.

Na závěr bych se zeptala, co vám Česká republika dala nejvíce. Jaké zkušenosti byste rád dál využil při léčení v Botswaně?

Jednoznačně velkou výhodou bylo seznámení se s nástroji a technikou, které tady v Botswaně zatím nemáme možnost mít. Nástroje a léčba zde nejsou tak pokročilé a já bych rád oba způsoby léčení propojil a využil zde vše, co jsem se v Česku naučil. Stále udržuji kontakty s lidmi v ČR a někteří z nich jsou ochotni také pomoci v Botswaně zlepšit zdravotní systém a léčebné metody. Jsem velmi vděčný, že jsem je mohl poznat, a doufám, že se tyto vztahy nezpřetrhají a budeme společně pokračovat ve spolupráci i na dálku. Česká republika je bohatá země, Botswana je oproti tomu rozvojová země, ale je tu také krásná příroda. Budu tedy rád, pokud by nám lékaři z Česka přijeli ukázat novinky například z oblasti laparoskopie či dalších léčebných metod a my je pak provedeme mezi slony a zebrami, aby si uchovali hezké vzpomínky na Botswanu stejně tak, jako já mám krásné vzpomínky na Českou republiku.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: archiv Ephraima Rametse (užito se souhlasem MUDr. Rametse)