František Kriegel - příběh lékaře, který svůj národ nezradil

Od vzniku Charty 77 letos uplynulo 40 let. Mezi prvními odvážnými lidmi, kteří pod ni neváhali připojit své podpisy už v prosinci 1976, byli také tři lékaři: MUDr. Jiřina Zelenková, prof. MUDr. František Bláha a MUDr. František Kriegel. O životě a činech prvních dvou jmenovaných jsme informovali v prvním díle seriálu Stateční lékaři – první signatáři Charty 77. Druhý díl věnujeme nejznámějšímu z trojice prvních lékařů, kteří podepsali Chartu 77, Františku Kriegelovi. 

František Kriegel byl československý lékař, politik, významná osobnost pražského jara a jediný člen československé delegace, který odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol. Těžce doplatil nejen na svůj podpis pod Chartou 77, ale i na své politické postoje a odpor vůči normalizačnímu komunistickému režimu. Až do konce života byl sledován a tajní policisté byli i u jeho těžkého infarktu, který ho v roce 1979 stál život.

MUDr. František Kriegel - komunista, ale i vlastenec

Pro mě osobně je František Kriegel jednou z nejzajímavějších postav české a československé politiky 20. století. Mrzí mě, že doposud o něm neexistuje historická monografie a často se hodnotí jen prizmatem současného politického názoru. Asi nejzajímavějším zdrojem o dr. Kriegelovi jsou tři články prof. Františka Janoucha, zakladatele a ředitele Nadace Charty 77, který ho osobně dobře znal a své vzpomínky zveřejnil na svém blogu na Aktuálně.cz. Následující text z velké části čerpá z těchto článků.

František Kriegel představuje historii desítek let 20. století se všemi rozpory a zákrutami. Narodil se 10. 4. 1908 v chudé židovské rodině ve městě Stanislawow v Haliči, v tehdejším Rakousko-Uhersku. Od jedenácti let, kdy mu zemřel otec a matka nebyla schopna rodinu uživit, se musel začít protloukat životem sám. Na medicínu ve Lvově nebyl přijat, protože zde platil přísný numerus clausus. V roce 1926 proto odjel do Prahy, kde se v listopadu zapsal na německou lékařskou fakultu Karlovy univerzity. Na české již nebylo místo a v Kriegelově rodině se mluvilo německy a polsky. Na studiích se protloukal, jak to jenom šlo. Není divu, že již od roku 1924, tedy ještě v Polsku, začal pracovat v dělnické mládeži. Stal se aktivním členem levicového studentského hnutí a v roce 1931 vstoupil (v Praze na Žižkově) do KSČ. 

Frontovým lékařem v džungli i občanské válce

Skoro deset let se aktivně podílel na boji proti fašistům a státům OSY na různých válečných frontách světa. Nejprve jako lékař interbrigád ve španělské občanské válce. Od prosince 1936 byl frontovým lékařem na madridské frontě, v roce 1937 byl jmenován šéflékařem 45. divize interbrigády. Po porážce republikánů působil chvíli ve francouzských internačních táborech. V roce 1939 odešel v řadách Červeného kříže do Číny napadené Japonskem. V Barmě se stal smluvním lékařem americké armády u čínských jednotek. Jeho odborná znalost, obětavost a hrdinství byly oceněny nejvyšším americkým vyznamenáním pro civilisty Emblem for Meritorious Civilian Service: „Dr. Kriegel projevil neobyčejnou iniciativu, mimořádnou horlivost, vynikající smysl pro povinnost a vysoké odborné vlastnosti při plnění úkolů“ (30. října 1944).

V reportáži uveřejněné v roce 1944 v americkém listu The Saturday Evening Post se o činnosti F. Kriegela můžeme dočíst: 

„…Dr. F. Kriegel, smluvní lékař polského původu, který včetně čínštiny ovládá pět jazyků a kterého plukovník Brown charakterizuje jako jednoho z nejstatečnějších mužů, kterého poznal … Kriegel byl tři roky s republikánskými vojsky ve španělské občanské válce a další tři roky jako lékař v čínské armádě. Jde hned za tanky a poskytuje pomoc raněným přímo pod palbou. V jedné bitvě nedávno poskytl pomoc 46 čínským vojákům na bitevním poli, zatímco kolem zuřil urputný boj…“

František Kriegel zůstal na barmském bojišti až do konce války, která na Dálném východě skončila až v září 1945. Závěrečné hodnocení, které mu v létě 1945 poskytl velitel lékařské služby podplukovník Gordon S. Seagrave: „… Smluvní lékař dr. F. Kriegel sloužil v této jednotce tři měsíce a byl ve spojení s touto jednotkou po dobu tří let. Většinu doby byl dr. Kriegel v bojové službě a snášel nepopsatelné těžkosti s americkými a čínskými jednotkami, nestále ohrožován nepřítelem. Ve své činnosti byl však mimořádně aktivní a schopný. Jeho činnost v jednotce zaslouží nejvyššího ohodnocení: jeho loajálnost k jednotce a k jejím armádním úkolům byla nejvyššího stupně. Je vynikajícím chirurgem a zkušeným radiologem, nevyhýbá se však ani menším a obtížnějším úkolům, zvláště když pracuje s čínskými jednotkami. Dr. Kriegel je vynikající vedoucí a jeho neuvěřitelně vysoká morálka byla stálým zdrojem inspirace pro důstojníky a vojáky této jednotky, ať to byli Američané, Britové, Barmánci či Číňané.“

Komunistou i velitelem lidových milicí

V únoru 1948 se jako organizační tajemník pražské organizace KSČ a zástupce velitele Lidových milicí aktivně podílel na komunistickém převratu. V letech 1949 až 1952 působil jako náměstek ministra zdravotnictví. V době čistek v padesátých letech byl opakovaně vyšetřován, nakonec odvolán z funkce a skončil jako závodní lékař v Tatře Smíchov.

Pak prošel několika místy, až se nakonec stal sekundářem ve vinohradské nemocnici a specializoval se v revmatologii. V roce 1958 se stal primářem a později i náměstkem ředitele revmatologického ústavu profesora Lenocha. V roce 1960 obhájil kandidátskou disertaci z lékařských věd.

V letech 1957–1958 začala i jeho postupná politická rehabilitace. Byl odměněn Řádem 25. února I. stupně za účast v únorových událostech, o něco později dostal Řád rudé hvězdy za boje v mezinárodních brigádách a pak Řád práce. V roce 1960 odjel jako poradce kubánské vlády pro otázky zdravotnictví do Havany, kde zůstal až do konce roku 1963.

Komunista, který nemlčel

Po návratu do ČSSR kandidoval jako poslanec do Národního shromáždění. Již při projednávání své kandidatury ve stranických orgánech upozornil, že má vyhraněný názor na úlohu parlamentu v naší zemi – bude-li zvolen, bude své názory uplatňovat a prosazovat. Po zvolení poslancem se stal členem předsednictva Národního shromáždění a předsedou zahraničního výboru. Před XII. sjezdem KSČ jej k sobě pozval A. Novotný a nabídl mu členství v ÚV KSČ. Kriegel upozorňuje Novotného, že bude-li zvolen, bude vždy otevřeně a kriticky tlumočit své názory a pranýřovat nedostatky a chyby, kterých v naší společnosti vidí velice mnoho. 

Po zkušenostech z padesátých let však Kriegel pokračoval v práci lékaře. Od roku 1965 byl primářem interního oddělení Thomayerovy nemocnice v Krči – do práce docházel téměř denně, často tam trávil večery a noci, aby dohnal to, co zameškal svou politickou činností. Jeho pracovní výkonnost byla neuvěřitelná a my mladí jsme mu ji mohli jen závidět.

Nezlomil ho ani únos do Moskvy

V srpnu 1968 po okupaci Československa byl spolu s dalšími vedoucími představiteli unesen do Sovětského svazu. Zde jako jediný nepodepsal tzv. Moskevský protokol. Přes tlak ostatních členů „delegace“, nebo spíše zajatců, hlavně Gustáva Husáka, a přes ohrožení vlastního života, do kterého se svým rozhodnutím dostal.

On se přece narodil v Haliči, která v roce 1968 byla součástí Sovětského svazu. Mohl být proto považován za občana SSSR. Navíc byl často podezříván z neloajality. Mluvili o něm jako o mezinárodním dobrodruhovi, kterým vlastně v dobrém byl, a o majorovi americké armády, kterým nebyl. Sovětská tajná služba NKVD na něho vedla spis už od poloviny třicátých let.

Podle nedávných zjištění má něco pod 30 tisíc stran… NKVD sledovala všechny představitele komunistických zemí, takže to nebylo nic překvapivého (spis Gustáva Husáka těch 30 tisíc stran dosahuje). Co ale bylo pro Kriegela nejnebezpečnější, bylo to, že byl podezírán ze špionáže pro CIA.

Díky neústupnosti prezidenta Ludvíka Svobody, hrdiny Sovětského svazu, byl Kriegel propuštěn a vrátil se s československou „delegací“ zpět. Spolu s Gertrudou Sekaninovou-Čakrtovou, Hanou Fukovou a Františkem Vodsloněm odmítl hlasovat pro smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území.

Na podzim 1968 k tomu zasedání ÚV řekl: „Odmítl jsem podepsat tzv. Moskevský protokol. Odmítl jsem to proto, že jsem v tomto protokolu viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republice. Odmítl jsem jej podepsat proto, že podepsání se dělo v ovzduší vojenského obsazení republiky, bez konzultace s ústavními orgány a v rozporu s cítěním lidu této země … Hlasoval jsem proti ratifikaci smlouvy o dočasném pobytu vojsk na našem území … Tato smlouva o dočasném pobytu vojsk na našem území postrádá základní náležitost řádné smlouvy, tj. dobrovolnost … Smlouva byla podepsána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů…“

Soudružský lynč: pomluvy, pronásledování, výhrůžky, útoky

Z funkcí byl odvolán a začala pomlouvačná kampaň, kterou odstartoval kdo jiný než Gustáv Husák. V roce 1970 byl zbaven svého primářství a násilně penzionován. Žil v Praze, obklopen úctou a láskou přátel a trvalou pozorností policie, která odposlouchávala jeho byt a telefon, konfiskovala jeho poštu, tahala ho na výslechy, organizovala zasílání výhrůžných anonymních dopisů a telefonátů a šířila o něm pomluvy.

A protože to všechno nepomáhalo, došlo k eskalaci politického nátlaku. Za bílého dne byl v listopadu 1976 policií střežený Kriegelův byt přepaden dvěma maskovanými muži, kteří se snažili zardousit jeho ženu…

Po přestávce, kdy se již mohlo zdát, že se dr. Kriegel odmlčel a odešel do ústraní, se znovu ozval jeho hlas. A byl stále silnější a rozhodnější. S několika dalšími bývalými členy ÚV KSČ žádal od Národního shromáždění propuštění československých politických vězňů. 8. listopadu 1975 adresoval spolu s dr. Sekaninovou a F. Vodsloněm Federálnímu shromáždění dopis, ve kterém žádal, aby ve smyslu závěrů konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě byla z československého území odvolána sovětská vojska, byla obnovena československá suverenita, aby byla respektována lidská práva v naší zemi a zrušena veškerá diskriminační opatření a zákony.

Charta 77, domácí vězení, StB a smrt

František Kriegel podepsal Chartu 77 jako jeden z první lidí vůbec a také jako jeden ze tří prvních lékařů, kteří se k prohlášení připojili. Následovaly nové výslechy, odebrání řidičského průkazu, hrozba expatriace, odříznutí telefonu. Poslední tři léta života strávil dr. Kriegel prakticky v domácím vězení. Policajti (cerbeři, jak jim říkal) seděli téměř nepřetržitě před jeho bytem. Dokonce když ho 18. září 1979 zasáhl těžký infarkt, asistovali jeho převozu do nemocnice dva z nich. I v nemocnici ho hlídali – k překvapení a rozhořčení nemocničního personálu – civilní fízlové.

František Kriegel zemřel 3. prosince 1979. Byl zpopelněn v neznámou hodinu, snad 6. prosince, snad v motolském krematoriu, bez jakéhokoliv obřadu… Přátelům se podařilo urnu s jeho popelem uchovat. Počátkem prosince 1989, 11 let po jeho úmrtí a kremaci, byla urna  uložena do hrobu v motolském krematoriu.

Nadace Charty 77 po Františku Kriegelovi pojmenovala cenu, která se dává za „mimořádné zásluhy v boji za lidská práva a občanské svobody, národní nezávislost, suverenitu a demokracii“. Dne 28. října 2015 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal Řádem Tomáše Garrigua Masaryka.

Michal Sojka, Tempus Medicorum

Vyšlo v časopise České lékařské komory Tempus Medicorum 2/2017.

Foto: Wikimedia Commons, National Archives (archive.org) / Ben Skála, Benfoto