Cukrovka: Sladká úplavice, mlsní mravenci, smrt žízní. Jak ji poznat?

Čísla jsou to sice tvrdá, ale jasná a ověřená. Pocházejí například ze Zdravotnické ročenky pro loňský rok, kterou zveřejnil Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS). 

S cukrovkou se podle nich loni léčilo více než 861 500 Čechů. Dalších tři sta tisíc diabetiků mezi námi zůstává neodhalených. To je armáda čítající přes milion lidí, kterým hrozí předčasná smrt, amputace, oslepnutí, poškození nervů, ledvin, srdce, cév a mnoho dalších zdravotních problémů. 

Nehledě na to je jejich léčba při tak velkém počtu velmi drahá. Ke Světovému dni diabetu zveřejnila své neveselé statistiky i největší tuzemská zdravotní pojišťovna VZP. Loni vydala na léčbu cukrovky skoro 7 miliard korun. To je přitom polovina částky, kterou Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) vydala za léčbu rakoviny. 

Diabetes? Drahý a dražší problém

Diabetes se tak stává rovněž nákladným problémem celé společnosti. Přitom podle aktuální statistiky ÚZIS drtivá většina cukrovkářů trpí diabetem 2. stupně. Tento druh cukrovky téměř vždy souvisí s nadváhou, kterou si pacient většinou sám přivodil. K dalším příčinám, které se pojí i s touto nadváhou a nezdravým životním stylem, patří nedostatek pohybu a fyzické aktivity, vysoký cholesterol a vysoký krevní tlak. 

Češi v tom rozhodně nejsou sami. Ne nadarmo se cukrovka řadí mezi civilizační nemoci, které souvisejí s moderním (a nezdravým) způsobem života. V Evropské unii ale přesto výrazně  překonáváme průměr. Více cukrovkářů mají už jen ve Finsku, Maďarsku, na Maltě, v Řecku, Portugalsku a ve Francii. Nejméně jich má Litva, Dánsko, Irsko nebo Lotyšsko. Vychází to z aktuální zprávy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která ji rovněž vydala k dnešnímu Světovému dni diabetu. 

Stejná zpráva obsahuje i další zajímavý údaj, který naznačuje spojení diabetu s úrovní vzdělání, potažmo i s dosaženou sociální úrovní. Není to samozřejmě pravidlo, ale ukazuje se, že vzdělanější lidé zřejmě více dbají o svůj zdravotní stav nebo lepší stravování. S dosaženým vzděláním totiž počet diabetiků v EU výrazně klesá. Chronickou cukrovku má skoro 11 procent lidí s nízkým vzděláním. Mezi lidmi se středním vzděláním už bylo diabetiků skoro o polovinu méně, necelých 6 procent. Mezi vysokoškoláky v Evropě pak bylo jen 4,2 procenta lidí s chronickou cukrovkou.

Léčba: rozdíl mezi práškem a injekcí

Nebylo by rozhodně spravedlivé každého diabetika vinit, že si nemoc způsobil sám. Stejně jako každého člověka s nadváhou. Příčin cukrovky (diabetes mellitus) je poměrně dost a dělí se na různé typy. V zásadě je ale nejjednodušší mluvit o cukrovce prvního a druhého typu.

Cukrovka 1. typu je geneticky podmíněná. Zjednodušeně řečeno - vlastní imunitní systém napadá buňky slinivky břišní a postupně je ničí. Vlastní cukrovka propukne, až jich zbývá jen hrstka a tělu už se nedostává inzulinu, který produkují. Nejčastěji se tak stává kolem patnáctého roku života nebo obecně v dospívání, ale klidně i v dětství nebo naopak v dospělosti. Lidé s tímto typem cukrovky jsou dnes odsouzeni k doživotnímu užívání inzulínu, protože jejich tělo už žádný neprodukuje.

Pro cukrovku 2. typu sice člověk může mít také genetické dispozice, ale je faktem, že k ní většina pacientů přispěje i nezdravým životním stylem. \""Postihuje častěji starší osoby a osoby s nadváhou či obezitou. Málo pohybu, nepravidelné jídlo, nadměrný stres, ale také genetické dispozice výrazně přispívají ke vzniku tohoto typu cukrovky,\"" konstatuje například česká Diabetická asociace.

Cukrovka druhého typu vzniká jinak než ta první. Slinivka těchto diabetiků produkuje někdy dokonce nadbytek inzulínu, ale jejich tělo na něj už je více méně rezistentní. Tito nemocní nemusí zprvu užívat injekčně inzulín, ale berou léky, které tělu vrací citlivost k inzulínu.

Jak poznat cukrovku? Jak pomoci?

Příznaků propukajícího diabetu je mnoho, ale některé z nich jsou tak výrazně typické, že byste je na sobě nebo na blízkém člověku mohli rozpoznat. Každý diabetik vám řekne, že předtím, než u něj zjistili cukrovku, měl abnormální žízeň. Částečně s tím souvisí i latinský název nemoci, ale o tom až níže.

Kromě žízně neléčený diabetik i často močí, má výrazný pocit únavy, malátnosti, zastřené vidění, pociťuje slabost svalů, ale má také velkou chuť k jídlu, takže často přibere. Při nepozorovaném propuknutí cukrovky se pomalu hojí rány, ztrácí se ochlupení, svědí kůže nebo bolí nohy.

Nejvýraznějšími příznaky diabetu je ale sladká moč (tedy glukóza v moči), a pach acetonu z úst. Právě kvůli němu se na ulici často nedostane pomoci cukrovkářům v hypoglykemickém šoku, protože podle zápachu z úst působí jako opilí. Ve skutečnosti jim dramaticky poklesla hladina cukru v krvi. Nejčastěji se buď dost nenajedli nebo vydali příliš fyzické námahy.

Pokud se s takovou situací potkáte, netřeba panikařit. Jako první pomoc často stačí takovému člověku podat jen cukr. Protože možná nebude tak snadno polykat, tak raději ve formě jakékoli sladké limonády. Stejně však poslouží kostka cukru. Pohodlně ho uložte, uklidněte a vyčkejte s ním pět deset minut. Pokud příznaky slabosti nevymizí, volejte raději záchranku. Pokud se ale diabetikovi uleví, zásah záchranářů už nepotřebuje. 

Cukrovka: Jen hezčí jméno pro úplavici cukrovou

Kdysi se na cukrovku umíralo poměrně krutou smrtí - dehydratací. Ale především nevyléčitelně. Ani dnes sice nedokážeme cukrovku vyléčit, ale už aspoň chápeme, jak působí a dokážeme nemocným pomoci.

Nejstarší lidská zmínka o diabetu pochází z jednoho z nejcennějších egyptských papyrusů z roku 1552 př. n. l., tzv. Ebersova papyrusu. Tehdy šlo podle autora ještě o vzácnou nemoc, ale její příznaky jsou stejné jako dnes. Žízeň je typická. \""Nemocný neustále pije, rozpouští se a močí odchází ven,\"" zní podle Wikipedie tehdejší popis nemoci. To je i eufemistický popis smrti diabetika v tehdejších dobách, který záhy zemřel na dehydrataci. A odvozuje se od toho také pojmenování \""diabetes\"". 

Diabetes znamená v řečtině \""plynout/odtékat\"". Mellitus je pak výrazem pro med nebo sladkost. V češtině by logický překlad opravdu nejspíše zněl \""sladká úplavice\"". Už tehdejší lékaři či ranhojiči si totiž všimli, že moč diabetiků je sladká a přitahuje hmyz. Ve staré Číně lékaři cukrovku určovali podle toho, jestli se k moči diabetika stahovali mravenci. Zdá se vám to příliš primitivní? Mnohem později, ve středověku, to v Evropě zdejší ranhojiči určovali ochutnáváním sladkosti moči...

Tak či tak, lékaři mohli nanejvýš diagnostikovat onemocnění. Jeho příčinu ani způsob léčby nechápali. Pacienti jim před očima trpěli žízní, chřadli a zemřeli. Středověk k poznání diabetu příliš neprospěl. Dokázal více méně jen popsat souvislost cukrovky s diabetickou snětí, gangrénou.

Pokrok nastal koncem 19. století, když lékař Paul Langerhans popsal ve své dizertační práci ostrůvky slinivky, které objevil. Dodnes jsou po něm pojmenované jako Langerhansovy ostrůvky. Následovníci našli jejich hormon, který v roce 1907 dostal jméno inzulin (z latiny insula, ostrov).

Nobelovu cenu za léčbu diabetu ale v roce 1923 získali kanadský chirurg Frederick Banting a profesor John James Richard Macleod. Extrahovali inzulín ze psa a aplikovali ho na jiného, ovšem diabetika. Povzbuzeni úspěchem použili stejný postup i na dítě s cukrovkou. A znovu úspěšně. Tehdy lidstvo postoupilo zase o krok vpřed.

David Garkisch