Cenu za statečnost dostal „lékař bez hranic“, chirurg Tomáš Šebek

Novým držitelem Ceny za statečnost, kterou každoročně uděluje LOK-SČL, se stal chirurg Tomáš Šebek, který se v roce 2015 zúčastnil už počtvrté mise Lékaři bez hranic. Cenu mu na 20. reprezentačním plese lékařů českých v Praze předali předseda LOK-SČL Martin Engel a prezident ČLK Milan Kubek. 

Pane doktore, byl jste vyznamenán Cenou LOK-SČL za statečnost. Co to pro vás znamená? 

Především bych chtěl za tuto cenu velmi poděkovat. I vzhledem k tomu, kdo tuto cenu získal v předchozích ročnících a že je jejím prvním držitelem profesor Pafko, je to pro mě osobně velká čest. Přebíral jsem cenu za statečnost za rok 2015 hlavně jako vyjádření reflexe české lékařské obce k situaci za humny České republiky. Vykládám si to tak, že LOK-SČL a potažmo ČLK ocenily práci všech Lékařů bez hranic. Všech těch, kteří pracují ve velmi nestabilním prostředí a například v minulém roce v souvislosti s bombardováním naší nemocnice v severoafghánském Kundúzu za pacienty doslova položili život. Za ty všechny jsem cenu přebíral, a těm všem patří více než mně. 

Pracovat v terénu na misích organizace Lékaři bez hranic předpokládá dobrodružnější povahu. Je to i váš případ? Máte rád adrenalin, riziko? 

V práci nemám rád adrenalin a veškeré riziko se snažím minimalizovat. Pojem „dobrodružná povaha“ ve mně vyvolává pocit nezodpovědnosti a bezhlavého chování. To není ani můj osobní přístup a ani jedna z přijímacích podmínek do řad Lékařů bez hranic. Ti naopak vítají především profesionální zájem a zkušenosti. Je pravda, že jako jedna z mála mezinárodních humanitárních organizací právě tato působí velmi často v podmínkách a prostředí, kam se již ostatní neodváží. To je ale dáno letitou praxí a perfektně vyvinutým systémem zajištění bezpečnosti pro místní i mezinárodní spolupracovníky. V našich zařízeních platí striktní zákaz zbraní a nikdy nemáme ani ozbrojenou ochranku. Bezpečnost nám zajišťuje naše absolutní neutralita daná faktem, že nás podporují výhradně jednotliví soukromí dárci. Proto i ve válečné zóně můžeme relativně v klidu poskytovat vysoce specializovanou lékařskou péči. Pokud však rizika převáží a mise se stává nebezpečnou pro její účastníky, mění se její modus operandi, můžeme zmenšit objem našich aktivit, z místa se dočasně stáhnout nebo misi v případě trvalého nebezpečí i zrušit.

Co konkrétně vás vedlo k tomu, že jste se k této organizaci připojil? Jakou jste měl motivaci? Vždy říkám, který student medicíny během studií nezatoužil podívat se i do relativně exotických oblastí a vyzkoušet si medicínu v bazálních podmínkách? 

I já měl tento sen a čekal jsem na jeho splnění celé studium a předatestační přípravu. Pak jsem byl teprve formálně připravený, aby mě Lékaři bez hranic mohli přijmout. A protože i okolnosti byly v době mé první mise příznivé, mohl jsem vyrazit. Mojí motivací je dodnes především profesní zájem a láska k chirurgii. To je podle mého zdravější motivace než obecná chuť pomáhat anebo snad nežádoucí mesiášský komplex. Mimo vše výše uvedené do mě tak dlouho hučel všeobecně známý odborník z Lékařů bez hranic, český chirurg MUDr. Jan Trachta, až jsem se šel prostě přihlásit, aby mi už dal pokoj. 

S jakými reakcemi kolegů na vaši práci v misích jste se setkal v domácích nemocnicích Hořovice a Na Františku? 

Především jsem se setkal s obrovským pochopením. Obyčejně to znamená minimálně na několik týdnů opustit řady svých kolegů a práci, kterou v týmu zastáváte. Jakkoli se vždy snažím svoji nepřítomnost vedení nemocnice i primáři maximálně ulehčit alespoň po formální stránce, cestou čerpání nashromážděného volna na misi, je od nich mé uvolnění projevem osobní statečnosti, když mě takto podpoří. Obecně se po návratech z misí snažím s kolegy o své zkušenosti a poznatky podělit, jakkoli je válečná chirurgie pro podmínky Nemocnice Hořovice anebo Nemocnice Na Františku nepřenositelná. Když o misích přednáším, mívám celou řadu dotazů, a je vidět, že je to pro kolegy velmi žádaný odborný artikl. Dokonce mě kromě chirurgů, traumatologů a urgentistů žádají o přednášky i jiné odbornosti, jako jsou infektologové, pediatři a další. 

Jaký je obecně názor na tuto činnost mezi českými lékaři? 

Byl jsem a nadále bývám velmi příjemně překvapený, jak často a v jak velké míře práce Lékařů bez hranic pozitivně rezonuje mezi odbornou lékařskou veřejností. Kromě toho, že nás celá řada kolegů aktivně sleduje, nalézám i velké procento těch, kteří dokonce Lékaře bez hranic podporují na bázi pravidelných finančních příspěvků. A to je mimo jiné i důležitý vzkaz pro ostatní veřejnost, že tato práce má skutečně smysl. Jsem pyšný na to, že nás lékaři již dávno nevnímají jako nějaké pionýry pracující v medicínsky nevyhovujících podmínkách, ale jako špičkovou profesionální organizaci poskytující lékařskou péči v zapadlých koutech světa, velmi často na úrovni ne nepodobné té, kterou známe z domácích podmínek. Dnes už nikoho nepřekvapí, že máme standardně alespoň ve větších trauma projektech zázemí, jako je digitální rentgen, kufříkové ultrazvuky, laboratoře, lékové zázemí a další komplement. Samozřejmě vše v minimalistické podobě dané našimi finančními možnostmi, kontextem a schopností takové vybavení v terénu udržovat. Přesto tak efektivní, že vykazujeme podobné výsledky jako zařízení mimo rozvojové země. Ze všech projektů sbíráme validní medicínská data a nezřídka je také publikujeme v renomovaných zahraničních lékařských časopisech. 

Jaké mise máte konkrétně za sebou? Která byla nejtěžší nebo nejdobrodružnější?

Poprvé jsem vyrazil v roce 2010 na Haiti pár měsíců po ničivém zemětřesení. V té době tam v původním epicentru působila kompletně vybavená kontejnerová nemocnice poskytující kromě traumatologické i běžnou chirurgickou a gynekologickou péči o místní obyvatelstvo. Rád se na misi znovu vracím, abych se i osobně přesvědčil, že poskytujeme dlouhodobě udržitelný servis s dobrými výsledky. Proto jsem se vrátil na Haiti v roce 2012. Pak jsem ze stejného důvodu odjel dvakrát na misi do severoafghánského Kundúzu, a to v letech 2013 a 2015, do podle mého nejlepšího traumatologického centra, které kdy Lékaři bez hranic provozovali. Těžká byla akorát spánková deprivace. Nasazení lékaře na misi může znamenat daleko větší pracovní tempo a množství pacientů, než na jaké jsme zvyklí z domova. Dobrodružné byly všechny mé mise jen z toho pohledu, že se odehrávaly v relativně exotickém prostředí. Pocit skutečného ohrožení vlastního bezpečí jsem nikdy nepocítil. Naopak mě práce v terénu extrémně baví a možná paradoxně velmi dobíjí mé vnitřní baterie. 

Kdy jste se vrátil z poslední mise a jak probíhala? 

Byl jsem v minulém roce od února do dubna v Kundúzu, což je asi 200 km vzdušnou čarou na sever od hlavního města Afghánistánu, při hranicích s Tádžikistánem. Odjakživa je to oblast, ve které je Tálibán velmi aktivní, a kde naopak chybí dostatečná kapacita specializované traumatologické péče. Pohybujeme se ve válečné zóně. Mise byla opět velmi zajímavá a také velmi náročná. Právě na jaře v daném místě probíhala takzvaná jarní ofenziva, kdy se Tálibán snažil město i oblast uchvátit. Můžete tedy zažít válku se vším všudy na vlastní kůži a bohužel ji tak opakovaně zažívá celá řada našich pacientů. Traumacentrum v Kundúzu bylo renomovanou nemocnicí, poskytující péči více než 300 000 obyvatel. Bylo také v kraji jediné. 

V listopadu loňského roku (2015) pak došlo k politováníhodnému bombardování nemocnice Lékařů bez hranic právě v Kundúzu. Jak jste to prožíval a co říkáte závěrům vyšetřování ze strany spojeneckých sil?

Ano, nemocnice byla kompletně zničená. Navíc, nepočítaje mnohé raněné, byli zabiti pacienti, střední zdravotnický personál i někteří lékaři. Všechny tyto své kolegy jsem znal a některé jsem měl tu čest považovat za své přátele. V době tohoto bezprecedentního útoku, proti kterému byly naše standardní systémy včasného varování krátké z prostého důvodu, že bombardujícímu letadlu spojeneckých sil se prostě neubráníte, jsem byl již z mise zpět doma. O to více frustrující bylo – bez možnosti pomoci – sledovat neveřejné záběry mých mrtvých kolegů a pacientů a na dálku sledovat obrovské hrdinství těch, kteří útok přežili a ve zcela primitivních podmínkách na stolech zbylého kancelářského zázemí nemocnice podávali těmto lidem často marnou první pomoc. Jako Lékaři bez hranic se domníváme, že mohlo jít o válečný zločin a akt proti Ženevské konvenci. Na nemocnice se neútočí. Vysvětlení spojeneckých sil v případě Kundúzu neuznáváme z prostého důvodu, že není nezávislé. Naopak stále doufáme, že Mezinárodní humanitární vyšetřovací komise nakonec dosáhne potřebné součinnosti od spojenců, aby se celá událost nezá visle vyšetřila. Alespoň toto bych si přál pro své kolegy z Afghánistánu a do budoucna jako vzkaz pro všechny zdravotníky na celém světě, aby se nebáli poskytovat zdravotní péči v jakémkoli kontextu a byli ochráněni. 

Jak prožíváte návraty k „civilnímu“ povolání chirurga a co vám v porovnání s misemi přináší?

Upřímně to nijak zvlášť neprožívám a profesně nevidím rozdíl. Nemusíte jezdit na misi, abyste dělali svoji práci dobře, a chirurgie je v celé své škále profesně zajímavá kdekoli. Něco je z obou kontextů přenositelné, a něco naopak není. Profesní satisfakci cítím doma i na misi. Může se to zdát jako klišé, ale mně práce chirurga přináší uspokojení hlavně v momentě úspěšné léčby pacienta. A je úplně jedno, jestli je to Čech, Haiťan anebo Afghánec. 

Máte rodinu, dvě dospívající děti. Co říkají vašim odjezdům na mise? Jak se to dá všechno skloubit? 

Především mám statečnou ženu, mimochodem také lékařku. Jestli měl někdo převzít letošní cenu, měla to být právě ona. A spolu s ní stovky dalších lidí, kteří vytvářejí nezbytné zázemí nám všem, kteří na mise odjíždíme a jsme tím viditelní pro ostatní. Přičinění našich podporovatelů je mnohdy skoro důležitější než naše vlastní práce na misi. Bohužel jsou tito lidé většinou neviditelní a v mnohém tak skromní, že se o nich neví. Moje žena i děti si už na moje odjezdy zvykly a berou to jako součást mojí práce. Snažím se jim to vracet, poskytuji zázemí a bez výčitek toleruji například jejich sportovní výstřelky. Všichni totiž jezdí na koni a mají ne menší než soutěžní ambice. S nadsázkou i s pohledem do zdravotních statistik říkám, co je Afghánistán proti rizikům jízdy na koni?

Jakou další misi máte v plánu? 

Pokud to vyjde, rád bych v příštím roce vyjel na nějakou misi Lékařů bez hranic na africkém kontinentu. 

Jak se díváte na současný palčivý problém migrace? Jakou roli v tom mohou sehrát lékaři?

Především se na to dívám jako na obrovské politikum a mediální bublinu, což vysoce převažuje nad skutečnými fakty o migraci. Také se na to dívám jako na něco přirozeného, k čemuž dochází mimo jiné i kvůli tomu, že bohatší země nejsou schopné efektivně pomoci zbytku světa a mnohdy i nemalým přičiněním ke konfliktům přispívají. Příkladně se v zájmu domnělé bezpečnosti a hlavně obchodu dodalo do rozvojových zemí takové množství zbraní, že i kdyby už žádné ze západního světa dodány nebyly, po další desetiletí budou tyto země kvalitně vyzbrojené. Ale vnímám také podle mého názoru zcela oprávněné obavy Evropanů z ekonomicky motivované migrace a možné infiltrace našeho světa větším počtem teroristů. Jakkoli terorismus odsuzuji, mnoho s ním nenaděláte. Jak tvrdí ti nejmoudřejší, terorismus nepotlačíme jinak, než že se s ním naučíme žít. Na druhou stranu zcela odsuzuji xenofobní nálady a projevy tam, kde je naopak namístě solidarita a povinnost odpovědně řešit humanitární krizi, kvůli které ti lidé utíkají ze svých zemí. Je také nutné uvědomit si, že do Evropy přichází zlomek všech světových migrantů a stále je většina těch, kteří nikam nemigrují. Také říkám, že máme pramalé právo soudit ostatní jenom z toho pohledu, že jsme se narodili v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě. Jen náhodou není někdo z nás příkladně ze Sýrie. Lékaři vždy zastupovali morální elitu národa. Byl bych rád, aby jako vzdělaní lidé reflektovali racionální fakta a v souladu se svým povoláním se věnovali pomoci potřebným. 

Vedle vašeho ocenění od LOKu předala Česká lékařská komora organizaci Lékaři bez hranic šek na 300 000 korun. Jak to vnímáte? 

Jako nesmírně pozitivní signál ve smyslu, že ryze česká stavovská organizace podporuje mezinárodní humanitární organizaci. ČLK tím mimo jiné dává najevo, že se ztotožňuje s principy fungování Lékařů bez hranic a podporuje jejich práci. A ještě s takto významným finančním přispěním! Máme z toho obrovskou radost a mně osobně je tím ČLK velmi sympatická. Budeme doufat, že se bude spolupráce mezi ČLK a Lékaři bez hranic nadále rozvíjet.

 (mm)

(Vyšlo v časopise ČLK Tempus Medicorum, 2/2016)

Foto: Show Jana Krause, FTV Prima

MUDr. Tomáš Šebek

Narodil se 25. března 1977 v Praze. Studium všeobecného lékařství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy zakončil v roce 2002, kdy nastoupil jako všeobecný chirurg do Nemocnice Hořovice, tam v letech 2009–2011 vykonával současně i funkci tiskového mluvčího. V roce 2004 založil společnost, která dnes provozuje unikátní odborný portál proLékaře.cz a uLékaře.cz – českou internetovou jedničku v kategorii zdraví.

V roce 2010 se připojil k mezinárodní organizaci Lékaři bez hranic a odjel na svou první misi na Haiti. Jako vedoucí lékař národní spinální jednotky na zemské traumatologii Mater Misericordiae University Hospital působil v irském Dublinu v letech 2011 a 2012, kdy také odjel na svou druhou misi zpět na Haiti. 

V roce 2013 nastoupil do Nemocnice Na Františku v Praze, tam pracuje jako ordinář chirurgické jednotky intenzivní péče. Odtud odjel jako hlavní traumatolog na svou třetí misi s Lékaři bez hranic do severního Afghánistánu. Téhož roku vydal i svoji první knihu Mise Haiti – 6 měsíců s Lékaři bez hranic, kterou podporuje haitského studenta medicíny na Karlově univerzitě. Na jaře 2014 byl zvolen sekretářem rakouské asociace Lékařů bez hranic a členem správního orgánu ženevského řídicího centra Lékařů bez hranic. V letech 2014–2016 měl na Rádiu ZET svůj pořad U lékaře na českých vlnách BBC. Na poslední, čtvrtou misi opět do Afghánistánu odjel na jaře 2015. 

Je všeobecný chirurg se dvěma atestacemi a čtrnáctiletou chirurgickou praxí. Působí také jako instruktor ATLS (Advanced Trauma Life Sup- port) pod American College of Surgeons pro ostatní lékaře. Momentálně se specializuje na laparoskopické výkony v oblasti břišní dutiny a zároveň se na misích s Lékaři bez hranic jako válečný chirurg věnuje traumatologii břicha, hrudníku a končetin. 

Koncem roku 2015 vydal další knihu Mise Afghánistán – Český chirurg v zemi draků. Mezi jeho koníčky patří všechny individuální sporty, je bosý maratonec, má v plánu ironmana a momentálně trénuje akrobatické létání. Je ženatý a má dvě děti, Kateřinu (1997) a Šimona (2000).